S. A. C.

- moje tvorba, jež narušovala mé soustředění každou vhodnou chvíli na střední škole...

 

Chapter one
 

The School
 

Je úplně obyčejný den. Dnes se po škole sešly tři děvčata ze druhé třídy Goodmannovy Policejní Akademie v parčíku za školou.

„Konečně venku.“ vydechly všechny najednou.

„Už mi ta teorie začíná lézt na nervy.“ postěžovala si Kate.

„Co si stěžuješ? Ještě to máme lehké. Počkej až budem ve čtverce. To teprve bude něco.“ usadila ji Sarah.

„Víš co Sarah? Nech toho. Já už taky školu nemůžu ani cítit.“ ozvala se Shawny. Okolo jdoucí lidé nechápou, proč se hádají a proč mluví tak hlasitě. Ony se ale nehádají. Je to jejich obvyklý způsob komunikace.

„Sarah, co je s Joan že dneska nepřišla?“ zeptala se Kate po chvíli ticha.

„Ale, chytl se jí bacil a nechce se pustit. Však víš jak včera vypadala.“ odpověděla Sarah. „Ale jakto, že se zase ulila Dodo?“ obrátila pozornost na Shawny.

„Ta to má dneska omluvené. Mimoškolní činnost. Dneska měla dělat zkoušky z motorů nebo co. Nejsem si jistá. Až tolik toho zase nevím.“ odpověděla Shawny.

„Hm, ta má taky pořád něco.“ pípla Kate.

 

V pondělí ráno se ve střelecké učebně sešla celá třída už v půl osmé. Do tři čtvrtě si jen tak povídají. Dnes z naší pětice nechybí nikdo. Joan se přes volno vyléčila a Dodo taky nechybí.

„Tak co dělají motory Dodo?“ zeptala se zvědavě Kate.

„Ani se neptej. Měla jsem okno jak empire state building. Doufám, že mám aspoň něco dobře.“ odpověděla Dodo sklesle.

„Joan, který bacil tě to bacil, že máš takové moňo?“ ozval se hlučně Trevor Shiball.

Joan se otočila jako na obrtlíku a pohotově odpověděla: „Ať tě nebacím já Shiballe. Už dlouho si o to koleduješ hochu.“

„Ale, ale, jestli tu má začít válka, tak jste v přesilovce dámy. Přidávám se na Trevorovu stranu.“ vmísil se do skupinky Henry Triwayzone.

Ještě tu chybí Clark a Robert s Jonem.“, pomyslela si Sarah. „A budou kompletní.“ to ale neměla dělat.

„Co se tady peče bez nás?“ přiřítil se Clark Harris, Jonathan Caterfly a Robert Fithers.

„Jako bych si to nemyslela.“ řekla polohlasně Sarah.

Než si stačili vesele popovídat, vrazil do místnosti Ian Fatherboy - učitel.

„Dobré ráno. Takže začínáme jako obvykle. Rozdělte se a půjdeme na to. Doufám, že vám to nebude dělat problémy. Dnes jsem pro vás nachystal něco na prověření vašich znalostí a umu. Takže hodně štěstí.“ zahájil proslovem jako obvykle.

Přesně v osm nula nula jsou skupinky rozděleny v „učebnách“, kde se věnují úkolům. Jako jsou čtyři skupiny lidí, jsou i čtyři odvětví výcviku. Za prvé je to teorie střelby. Tímto odvětvím začíná naše skupina - Joan, Sarah, Kate, Shawny a Dodo. Za druhé je to střelba na terč. Tam jsou kluci - Trevor, Henry, Robert, Jonathan a Clark. Za třetí střelba v „terénu“, kde bojují Howley, Paul, Steave, Robbie, Jim a Carl. No a za čtvrté je to praktický bojový - útočný nebo obranný - postup za pomoci počítačového zobrazení. Tam začíná první skupina. Dívky Annie, Iva, Vinnie, Rennie, Brenda a Carole. V průběhu dne se vystřídají všichni ve všech odvětvích.

„Tahle počítací teorie je nuda.“ postěžovala si Shawny. „Já bych radši střílela.“

„Shawny, když je to nutné tak to vydrž. Myslíš, že nás to baví?“ odpověděla Dodo na poznámku.

Za hodinu už stály ve střelnici v boxech s pistolemi v rukou.

„Tohle se mi líbí. Zahrajem si na tvrdé hochy.“ zasmála se Shawny. Vzala svou pistoli do jedné ruky a vystřílela celý zásobník najednou.

„Že tě to baví.“ utrousila Kate, třímaje svůj revolver pevně v obou rukách.

„Stejně se nejvíc těším na poslední etapu.“ ozvala se taky Joan, když vzácně nastalo ticho pro nabíjení.

„Shawny, zkusíme si týmovou práci?“ ozvala se Dodo. „Jste pro?“ zeptala se i ostatních.

„Zkusit se to může.“ odpověděla Sarah, ale věděla, že to bude perfektní. Jako vždycky.

Všechny ve stejném okamžiku odjistily zbraně, vystřelily první náboj, druhý, třetí, až do prázdného zásobníku. Když všechny najednou „vyhodily“ zásobníky - taky ve stejný okamžik, tak se rozesmály.

„O.K. Myslím, že byste se hodily do policejních kuriozit více než na policejní školu.“ ohlásil svůj příchod Fatherboy. Smích utichl, ale dívky věděly, že ji to projde. Po hodině střely na terč šly střílet v „terénu“. To byla větší legrace. Ze dveří se vynořili panáci. Chlapa s puškou jste museli zastřelit, ale nesměli jste trefit „civilistu“. Chodily po jedné, po dvou, po třech, po čtyřech, ale i všechny najednou. Byla to sranda.

Den zakončí v nevelké místnosti. Každý má svou židli a ovládaní počítače. Do počítače uloží „velitel operace“ údaje a obsazení skupiny a počítač vydá data potřebné k akci a pak to začne. Je to vážně velmi zajímavé zkusit si to.

 

Za týden mají začít prázdniny a všichni se na ně těší jako malé děti. Nikdo netuší, co se bude dít. V pondělí, místo oblíbené střelby zůstali všichni v zahajovací místnosti. Tam promluvil ředitel školy, generální ředitel policie, pár lidí z ministerstva obrany a další pomazané hlavy.

„Proto jsme se rozhodli udělat výběr žáků z policejních škol a akademií. Zhodnotili jsme veškeré vaše výsledky, Víme o každém vašem kroku.“ povídá jedna z velkých hlav. „A po pečlivém průzkumu a dlouhém váhání, opravdu dlouhém, jsme byli nuceni situací udělat výjimky. Vybrali jsme pět členů vaší policejní akademie.“

„Proč to natahuje jak malé trenky?“ ozvala se znuděně Dodo.

„Klid, třeba vybrali nás, že tolik mluví o těch výjimkách“ ozvala se Sarah.

„Teď se dozvíte jména těch šťastných.“ dostal se chlápek konečně k věci: „Jsou to: Bakersfeld Joan,“

Sarah zkoprněla. „To už si nesmím dělat srandu?“ zeptala se.

Joan otevřela pusu ve znaku údivu.

Chlápek pokračoval: „Dickson Sarah,“ ta nadskočila na sedátku.

„Ellyn Kate,“ Kate složila hlavu do dlaní jakoby tomu nechtěla uvěřit.

„Mc´Dermoth Shawny“ ta jediná to vzala s ledovým klidem. Jakoby říkala: „když vzali Joan, věděla jsem, že půjdem všechny.“

„a Meighen Dorothy“ dokončil četbu seznamu. Složil papírek, sundal si brýle na čtení a začal počítat výjimky.

Dodo se doslova zhroutila.

„Musím ještě upozornit, že tyto nebudou mít prázdniny a ještě potrvá než se dostanou do opravdické akce. Dodám ještě, že to v žádném případě nemusí být akce s dobrým koncem jak to vidíte v televizi nebo na videu.“ dodal ještě s ledovým úsměvem.

Další jeho slova už naše pětice nevnímala. Ponořily se do svých myšlenek. Sice vždycky snily o něčem podobném. Věděly, že to není legrace. Teď se jejich sny staly skutečností. Teprve teď dostaly ze svého snu opravdu strach. Cítily, že se na ně upírají desítky očí spolužáků i ostatních žáků policejní akademie.

„Ještě jsme vybrali několik chlapců do speciální obranné jednotky při vojenských útvarech z nevyšších ročníků vaší akademie.“ pokračoval chlápek. Všímali si ho ale jen napjatí hoši z pátého ročníku.

 

Chapter two

Form Into The Unit

-

First „Action“

            Počínaje datem 1. 7. ztratily Joan Bakersfeld, Sarah Dickson, Kate Ellyn, Shawny Mc´Dermoth a Dorothy Meighen  „svobodu“. Ubytovali je v jednom z pokojů v ubytovací budově obrovského komplexu. Sotva si stačily prohlédnout své „apartmá“ přišel pro ně velitel, aby je seznámil s řády, režimem dne a okolím. Od osmi hodin, kdy dorazily, si pořádně nesedly. K večeru už toužily jen po posteli.

„Krucinál, ten chlap umí člověka utahat.“ vydechla Dodo, když se uvelebila ve své posteli.

            „To jsi pěkná padavka, která nic nevydrží.“ opáčila se na ni Shawny a vesele odpochodovala do koupelny, odkud vyšla před chvílí Kate.

            „To je paráda taková horká sprcha.“ blahořečí Kate.

            „Tak už zalehni a spi.“ prohlásila Joan a pohodlně se uložila. Chvíli poté, co Shawny opustila koupelnu, rozhostilo se po pokoji příjemné ticho, které přerušovalo jen tiché a pravidelné oddechování pěti dívek.

 

            Ráno po snídani se zúčastnily první hodiny vyučování. Byla to prostá teorie. A tahle zdánlivě jednoduchá teorie nadělala pětici nemalé problémy

            „Tady je všechno jinak. Tady nejste u policie. Ty vaše vědomosti si klidně zapomeňte a koukejte se rychle naučit to, co vám tu vykládám!“  slyšely od  nejednoho učitele. Bylo jim na nic. Tolik se snažily a k ničemu to nevedlo. Později se raději k ničemu nevyjadřovaly. Pro jistotu. Žádná z nich netoužila po tom, aby ji někdo sjel jak malého ratlíka. Začas se však přeorientovaly na jiné manýry a kolikrát pěkně zaperlily až byl učitel nucen se posadit, jinak by mu selhaly kolena a dosedl by na tvrdou zem.

 

            Pracovní prázdniny skončily a nastal den, kdy začaly opravdu makat. Nácvik speciálního bojového umění, střelby, zvládání různých situací, boje a různé jiné věci. Byla to tvrdá práce, ale ne zase tolik, aby to vzdaly. Když nastoupily do D. C. slíbily si, že vydrží a vypracují se na dobrou a pokud možno ještě lepší úroveň.  To se taky snažily dodržet. Dokonce se jim nad očekávání dařilo.

            „Dnes si dáme přírodní výcvik.“ oznámil hlavní velitel výcviku.

            „Utvořte skupiny. Půjde jedna skupina.“

            „Nevím, třeba půjdeme my. Chtěla bych vidět místní les.“  řekla Kate.

            „Co to mlel kromě toho, že se půjde do lesa?“ zeptala se Shawny.

            „Půjde jenom vybraná skupina.“  zopakovala Sarah.

            „Jeden ze skupiny si vybere štítek s číslem.“ řekl velitel a sergeant po jeho boku vytáhl z kapsy plátěný sáček s kovovými štítky. Když přišla na řadu dívčí skupina vystoupila z hloučku Sarah a zalovila v černém „pytli“. Vytáhla číslo s ledovým klidem a vrátila se ke skupině. Pak se teprve podívala, jaké číslo vylovila.

            Velitel zatočil „šťastným kolem“, které obvykle „losovalo“ účastníky přírodního výcviku: „Takže dnes půjde číslo........“ natahoval to.

            „Tak co Sarah, kdo půjde?“ zeptala se Kate.

            „Nebuď zvědavá, stejně ti nic neřeknu.“ odpověděla Sarah s úsměvem.

            „No tak, nenatahuj to kámo!“  prohodil někdo z „pánské“ části jednotky k veliteli. Kolo se pomalu zastavuje a pomalu se mění čísla. Všichni mají na tom kole přilepené oči. Jsou napjatí. Najednou se zastavilo a v rámečku jasně razí na černém pozadí číslice 48.

            „Takže, čtyřicet osmička  nastoupí ke garáži. Bezezbraně.“ řekl velitel pro ty, kteří špatně vidí na dálku.

            „Bože!“ vyjekla Kate. „Vždyť to jsme my!“

            „Fajn. Aspoň uvidí, co v nás trčí a vězí.“  sdílela dobrou náladu Shawny.

            „Jo. Ale komu se bude chtít trajdat po lese, když....“  Dodo nemohla dokončit větu, protože došly ke garážím, kde se nestačily zastavit.

            „Vemte si Nissana. Pojede s vámi, nebo za vámi sergeant Cebless, aby vám řekl co a jak.“  velitel je nenechal vydechnout: „Pohyb!“  zavelel. Dívky vběhly do garáže, kde dostaly klíče od terénního Nissana.

            „Dodo, pojedeš?“  zeptala se Joan.

            „Jeď ty.“ zašklebila se Dodo a zalezla úplně dozadu.Když zastavily na protilehlém konci D. C. vystoupily a čekaly, až je Cebless  „odstartuje“. Nečekaly dlouho.

            Do lesa vešly tiše a pak se Shawny a Kate rozpovídaly. Přidala se k nim i Sarah. Joan počkala na Dodo, opožďující se o krok.

            „Co je to dneska s tebou?“ zeptala se. „Něco není v pořádku?“

            „Ráno mě chytly problémy. Víš jak je mi zle?“ řekla Dorothy rozmrzele a znechuceně.

            „Bože, to věřím. Taky to znám. Vykašli se to a teď  ukážeme těm hlavounům, co jsme zač. O. K.?“

            „Ticho!“ zastavila všechny Sarah. „Slyšíte to taky?“  zeptala se.

            „Ne.“ odpověděla pohotově Shawny. Ostatní po chvíli ostražitého naslouchání zaslechly prazvláštní zvuk. Bylo to něco mezi pískáním a tikáním se bzučením.

            „To je B. T. 303.“  oznámila Kate.

            „Hm. Zvládneš ji?“  zeptala se Joan.

            „Ne. Můžu tě uklidnit, zvládne ji Dodo. Teda jestli nemá nic proti.“ odpověděla Kate.

            „O. K. Zmáknu to.“ řekla Dorothy a vykročila vpřed. Výbušnina byla ukryta v malém křovíčku vedle pěšinky. Odtud se na druhou stranu táhl tenoučký silon. Pro „jistotu“ je bomba časovaná. Dorothy si dřepla ke křoví a mrkla se na „startovací“ zařízení. Chvíli odmotávala drátky. Z kapsy u kalhot vylovila malé klešťičky.  Ze změti drátků  vyhmátla hnědý  drát a procvikla ho. Číslice na ciferníku rychleji poskočily ke konci limitu a Dodo ztvrdla. „Přece se nemůžu mýlit.“ pomyslela si. V zápětí ciferník pohasl a z bomby zůstala bezcenná hromádky šrotu. Pouze do té doby, než vymění drát.

            „O. K. Můžeme jít. Je to úplně neškodné.“ oznámila Dorothy ostatním a ti s ulehčením vykročili po cestě.

            „Pozor na silon ve výši kotníků.“ dodala ještě.

            Od této chvíle žádná z nich nepodceňovala nebezpečí výcvikového lesa. Tiše našlapovaly po cestičce. Sarah se najednou otočila hodila vrhací jehlu někam do houští. Nějaký pytel s pískem spadl s těžkým žuchnutím  na zem. Sarah přesekla provaz na kterém se „houpal“. Za chvíli praskla větvička někde nalevo od skupinky. Na pětici dívek se snesla palba. Okamžitě bez přemýšlení se vrhly na zem a sunuly se do houští. Naštěstí je střelci minuli. Odplížily se snad do bezpečí, když hned na to spadly skoro do řeky. Kutálely se po prudkém břehu. Zastavil je až velký balvan. S námahou se posadily a koukaly na tu divokou vodu. Nebyla to žádná sranda.

            „Jste v pořádku?“ vzpamatovala se Joan. „Není vám nic?“

            „Myslím, že jsem všichni O. K:“ odpověděla Shawny. Navzájem si pomohly na nohy a vydaly se proti proudu řeky. Elegantně se vyhly několika stálým nástrahám, aniž by o nich věděly, a s každou hodinou se blížily k okraji lesa. Možná se to nezdá, ale začínalo se rychle smrákat.  Byla už pořádná tma, když dorazily k podivné stavbě. Vypadalo to jako bunkr. Kamenné zdi skryté za křovím, střecha porostlá trávou a mechem, úzké okno a dveře na zámek.

            „Kate!“ špitla Shawny, když zjistila, že jsou dveře zamčené. Ta tiše přispěchala a dveře odemkla za pomoci svého „nádobíčka“, bez  kterého se nehla.

            „Račte dámy.“ otevřela dveře dokořán. Napjaté ticho tížilo všech pět dívek, ale statečně pokračovaly v cestě. První „skočila“ do tmy Joan se svým „kalibrem“ a ostřížím pohledem protínajícím tmu jako nůž, zkontrolovala schodiště. Otočila se na ostatní a kývla. Za ní vešla Shawny, pak Sarah, Kate a poslední Dodo. Zavřela dveře a všech pět postav se ponořilo do naprosté tmy. Na konci schodů (dole)  začínala chodba. Ta po pár krocích ostře zatáčela doprava. Byla naprostá tma a napjaté ticho rušil dech členů budoucí elitní jednotky. Nikdo se neodvážil promluvit. Joan, která šla stále první najednou narazila na něco tvrdého. V první chvíli ji napadlo „stěna“, ale při bližším ohledání se ze stěny staly dveře. Odemčené. Všech pět vešlo do místnosti, ale v té tmě mohla jedna druhou nanejvýš tušit. Dodo couvla a narazila na stěnu. V ten sam okamžik se místnost osvětlila několika žárovkami u stropu. Dodo se tak vyděsila, až vykřikla a tím zrušila napjetí i ticho. Ostatní se rozesmály.

            „Jen klid Dodo. Našla jsi vypínač. Ušetřilas nám hledání. Je to dobré.“ uklidňovala ji Sarah. Po chvíli se rozesmála s ostatními. Když se uklidnily, rozhlédly se po místnosti. Na jedné ze stěn visely nádherné zbraně. Revolvery, pistole, kulovnice, ostřelovačské pušky... Nádherná sbírka.

            „Páni, ty jsou!“  vydechla Kate a řekla to za všechny.

            „Na nic.“  usadila ostatní Shawny. Ostatní se na ni podívaly nechápavě.

            „Jsou k ničemu. Chybí jim součástky.“ zklamala nadšení ostatních dívek. Stačil jediný pohled znalce a ten viděl to, co neviděli „laici“.

            „No nic. Přespíme tady a ráno půjdeme dál.“ rozhodla Sarah a všechny sebou „plácly“ o zem. Díky únavě a vyčerpání usly okamžitě.

 

            Ráno se probudily téměř najednou. Protáhly se, posbíraly své věci, aby se daly na další cestu. Pomalu a opatrně vystoupily po schodech nahoru a vyšly před „bunkr“. Rozhlédly se a když zjistily, že je všude klid odešly. Rozhodly se, že půjdou proti proudu řeky jako včera. Sestoupily tedy ke korytu a naskytl se jim krásný pohled. Voda v řece se leskla ve slunci zlatavě a malý vodopád zase stříbrně.... Na chvíli se nechaly unést tou nádherou. Opravdu jen  na chvíli. Rozhodly se, že se musí rychle vrátit. Skoro nic od včerejšího rána nejedly, až na pár lesních plodů, které si tak tak stihly natrhat. Zanedlouho se dostaly k východní hranici D. C. Věděly, že hlavní brána je jižním směrem a taky výš. Odbočily doprava kolem nenápadných kamenů, které tvořily hraniční čáru a  o pár metrů dál stojí vysoká zeď s ostnatými dráty, v nichž koluje, jako krev v žilách, elektrický proud.

            V poledne dorazily na kraj lesa. Tam na ně čekalo překvapení v podobě „houpačky“. Když tak šly po mechu a trávě, kdosi šlápl na „spínací“ kámen. Ten uvolnil obrovskou kládu ze zajetí v korunách stromů a ta mohutným  obloukem padala k zemi co provazy stačily. Do této pasti padla Sarah. Dala se na útěk, ale všichni věděli, že se nikomu nepodaří kládě utéct. Byla obalena pneumatikami, aby se členům D. C. nic nestalo. Sarah běžela, co jí nohy stačily. Našla dolík v cestě a okamžitě sebou hodila o zem. Cítila, jak kláda míjí její tělo několik málo milimetrů nad ní. Jakmile byla v bezpečí, odkutálela se mezi stromy. Tam už byla v bezpečí. Jen několik málo sekund poté se kláda vrátila nebezpečnou rychlostí zpátky.

            Všechny si oddechly, když se ocitly na kraji lesa, kde poznávaly tři druhy střeleckého terénu. Vydaly se k parkovišti, kde stál ještě včera,  „jejich“ Nissan. Dnes tam bylo pusto, prázdno. Musely ještě urazit dlouhou vzdálenost k ubytovnám.

            „Doufám, že ještě stihneme večeři.“ podotkla Shawny. Všechny ale věděly, že ji nestihnou, ani kdyby se rozkrájely. Bezradně stály na parkovišti a přemýšlely, jestli jít dál, nebo si odpočinout...

            „Víte co? Sedneme si na kraj lesa ke stromu a odpočinem si a pak půjdeme. Teď už to zvládnem.“  rozhodla Joan. Čtyři ostatní dívky souhlasily. Usadily se k několika prvním stromům, aby načerpaly nové síly, ale co čert nechtěl muselo se stát. Usly. První se probudila Kate a vzbudila Shawny. Byla tma a hodinky ukazovaly přesně půlnoc. Rychle vzbudily ostatní. Znovu se vydaly na cestu. Areál jen matně osvětloval měsíc, který se často schovával za mraky. Brzy ráno byly skoro na místě. Musely se ohlásit na L.O.C.u.

            Vyčerpány dlouhým během, vešly do budovy, které se oficiálně říká L.O.C. Byly utahané i přesto, že běžely nejlepším způsobem jaký znají a sice 100 yardů běh, 100 yardů krok..... Když je vpustili do velitelské místnosti, bylo už venku světlo.

            „Výborně dámy.“ ozval se velitel bez obalu. „Musím uznat, že jste si vedly opravdu báječně. Dvě aktivované přechodné pasti (pytel s pískem a střílející jednotka), dalším nástrahám jste se elegantně vyhly. Gratuluji. Váš čas je dva dny a sedm hodin. Je výborný.“ pěl chválu velitel.  Dívky stály u jedné ze stěn středně velké šedivé anonymní místnosti a padaly hladem, žízní a únavou.

            „Věřte, že jsem takový výsledek od vás nečekal. Skoro jsem se bál, jestli pro vás nebudeme muset poslat pátrací četu. Opravdu jste mě překvapily. Gratuluji.“ hluboce se nadechl a pokračoval: „Dnes si udělejte volno. Odpočiňte si a zítra zase do práce. Odchod!“ zavelel. Pětice se dala do pohybu. Dole na ně čekalo auto, které je odvezlo k ubytovnám.

            „První do sprchy jdu já!“ oznámila Dodo.

            „Ne! Já jdu první.“ ozve se Kate.

            „Kate, Dodo půjde první.“ ohlásila Joan a vzala Kate kolem ramen: „Ona to potřebuje nutně. Celé dva dny trpí měsíční nemocí...“

            „Souhlas.“ řekla Kate tiše a pak vykřikla na ostatní: „Tak já jdu druhá!“ Nikdo neprotestoval.

            Trvalo skoro půl hodiny, než Dorothy vylezla z koupelny. Nesla si s sebou papírový sáček a hodila ho do odpadků. Joan a Sarah se na ni soucitně podívaly.

            „Byly to moje jediné teplé ponožky.“ „protáhla“ z legrace jako že brečí.

            „Já ti dám jedny moje.“ uklidnila ji Sarah.

            V poledně byly vyspané a šly se najíst. V jídelně potkaly další dívku. Byla umazaná od oleje. Byla to automechanička. Naše pětka si k ní přisedla. Fajn si spolu popovídaly. Nejlíp si s ní rozuměla Dodo. Ta se taky rozhodla zajít s ní do garáží. Nejdřív mluvily  o její práci. Aboo je dobrák od kosti a vyzná se v autech. Hlavně ji to baví.

            „Taky bych radši zpravovala auta než se s měsíční nemocí trmácet po lese.“ postěžovala si Dorothy.

            „S čím?“  zeptala se Aboo nechápavě.

            „To je náš krycí název pro ženské problémy. Představ si to. Dva dny v lese a ještě s tím.“

            „Jak si to udělala? Mělas náhradní...“  Aboo se rozhlédla.

            „Jen dvě. Ty ale stačily na jeden den. Ten druhý jsem z nouze použila své ponožky.“ prozradila.

            „Proboha. To sis sundala ponožky a šla dál bez nich?“  nevěřila Aboo.

            „Jo. Jinak to nešlo. Mám prostě smůlu. Ale vždycky to není tak zlé. Je tu i sranda.“

            Ostatní dívky se mezitím oddávaly krásnému lenošení. Joan zápasila v japonských ulicích s bezprávím, Shawny se oddávala sladkým něžnostem s Harlequinem , Kate spala a Sarah poslouchala vtipy z kazeťáku. Dodo se vrátila brzo, protože Aboo už odjíždí. Pozvali ji sem před dvěma dny, aby překontrolovala „služební“ vozidla a opravila vzniklé závady. Lehla si do své postele, nohy si podložila dekou a polštářem, zavřela oči a pustila si moderní hudbu do sluchátek.

            Všechny byly „zažrané“ do své činnosti. Joan vehementně hltala stránku za stránkou a cestovala po orientu. Sarah se tiše (snažila se) smála vtípkům z kazety. Kate pravidelně oddechovala zachumlaná pod dekou. Shawny v prazvláštní pozici - pololeže polosedě, ale ani jedno z toho - vychutnávala něčí vášnivou nebo sladkou lásku.......

Chapter three

 

The Real Task          

 

            Jednou ráno zahoukala vybraným skupinám na pokojích siréna. Všichni se rychle oblékli a sešli se v jedné operační místnosti ve školní budově. Venku prší, proto se sraz nekoná venku „na place“.

            „Vážení,“ začal velitel Austerich, „je právě ten pravý čas, abychom si prověřili vaše schopnosti. Někteří ještě dnes a jiní zítra nastoupí do skutečné akce.“ významně se odmlčel. V řadách sedících  členů střediska panovalo napětí, jakým by na dobrou hodinu rozsvítili celé Las Vegas. Byli tak napjatí, že nemohli ani promluvit.

            „Jistě jste si všimli, že jak jste ubytovaní, takové jsou vaše týmy. Také jste si všimli, že vaše „apartmá“ má své číslo. Pod tímto číslem si vás zavolám a dostanete krycí jméno skupiny....“ Pak si postupně zavolal všechny skupiny. Na úplný konec si nechal dívčí skupinu.

            „Á! Na vás jsem se těšil nejvíce.“ rozplýval se Austerich blahem: „Pro vás jsme vybrali takový bonbónek. Je to trochu složitější a náročná akce. S vámi si projednám podrobnosti okamžitě.“ Dívky napjatě poslouchaly. Seděly na stole zatímco velitel vykládal: „Tato akce je velmi náročná na utajení. Nikdo nesmí zjistit kdo je tím „agentem“. Budete se pohybovat mezi společenskou smetánkou. Budou vás doprovázet partneři, kteří vás během  cesty zdokonalí ve společenském chování a vystupování. Musíte si pořídit přiměřené oblečení a... Prostě musíte vypadat nenápadně.“ Dívkám probíhaly hlavou různé myšlenky a představy o tom, jak to bude vypadat a jak by nemělo...

            „Někdo totiž ví, že tam bude jednotka, ale nesmí se za žádnou cenu dozvědět, kdo patří k jednotce. Okamžitě by zvěda zlikvidovali.“ na chvíli se odmlčel. „Vaše krycí jméno bude „Lady“. Když Vám bude někdo od nás volat začne asi slovy Lady a jméno jedné z vás.“ pak je propustil.

            Dívky došly k sobě, aby si to všechno urovnaly v hlavě.

            „Páni, to bude sranda.“ ozvala se Dorothy ironicky.

            „Třeba to nebude tak strašné.“ odpověděla Shawny.

            Zhruba za hodinu pro ně přišel sergeant Cowsy.

            „Posílá mě velitel Austerich. Máte jet pro oblečení. K dispozici mi dal naše konto. Nemáte šetřit.“ řekl. Dívky nasedly do auta za Cowsym, který řídil. Ve městě zastavili před nejlepším obchodem s dámskou módou. Nahrnuly se dovnitř a údivem zůstaly stát hned za dveřmi. Tolik krásných a nesmírně drahých šatů v životě neviděly. První se vzpamatovala Shawny. Rozhlédla se po ostatních.

            „Tak jdeme na to!“ zavelela a vrhla se mezi stojany s oděvy. Ve svém pohodlném oblečení, jako jsou např. kalhoty a volná košile nebo tričko, se výrazně odlišovaly od jiných nakupujících dam. Strávily zde více než dvě hodiny, než si opravdu vybraly ty pravé, které se jim tolik líbily. Každá si vybrala nejméně čtvery šaty, několik párů bot, šperky, šminky, doplňky (pásky, kabelky...).

            „Cowsy, vyřiďte to.“ řekla Shawny jako dáma. Ubohý sergeant jen valil oči na ty sumy, ale ani nehlesl. Měl na paměti slova velitele: „Nešetřete!“

            Večer už dívky seděly na sedadlech velkého luxusního autobusu se svými „učiteli“ chování a vystupování. Byli to příjemní mladí pánové, kteří svůj úkol vzali naprosto vážně. Nikdy by jste je neviděli v tričku a džínech. Chodili v obleku s bílou košilí, vždy slušně upravení a pohoršovali se nad chováním dívek, když se cpaly sušenkama a zapíjely je pomerančovým džusem.

             „Podívejte se na ten ksicht. Tváří se asi jako Shawny, když jí někdo řekne, že má moc velkou zbraň...“ řekla Kate a všechny se rozeřvaly smíchy. Pánové se chytali za hlavu, s jakým materiálem to budou nuceni pracovat...

            „Sušenky došly!“ zvolala Dorothy a hodila prázdnou krabici za sebe.

            „Dívky, mohly by jste konečně začít s námi spolupracovat. Je to pro vaše dobro.“ ozval se zřejmě ten nejodvážnější z pětice.

            „Něco tu píplo, nezdá se vám?“ smála se Joan.

            „No tak s slečny, vážně by jste mohly začít spolupracovat. Víte, jak je tato akce náročná.“ znovu se ozval odvážlivec.

            „Dobře. Tak jo. Baby zvedáme zadky a jdem se učit.“ rozhodla Sarah.

            „Správné rozhodnutí. Obujte se a začneme chůzí.“

            Jako první vešla odvážlivě Shawny. Její stříbrné lodičky na obrovském podpatku neladily k jejím černým plátěným kalhotám a růžové košili s proužky zapnuté až ke krku. Navzdory oděvu se docela přirozeně pohupovala a vyrazila mladým pánům dech. Za ní vyšla Sarah v elasťákách šedé barvy a dlouhém tričku s motivem tygra s vysokými podpatky  elegantně prošla, „cvičnou“ uličkou zrovna když autobus zatáčel  Další šla na řadu Joan, také jí zrovna dvakrát lodičky k riflím a šedé vytahané obrovské mikině nesedí. Joan už není tolik suverénní jako třeba Shawny, ale uličkou prošla bez škobrtnutí. Zato Kate.... Její černé lodičky byly jako pěst na oko k jejím roztrhaným riflím a tričku „po boubelaté tetičce“. Nohy se jí kvalitně podlamovaly a na podpatcích nechtěly poslouchat. Pánové měli v obličeji výraz hrůzy a Sarah, Shawny a Joan se mohly potrhat smíchy. Už byla skoro na konci uličky, když najednou škobrtla a vletěla do náruče jednomu z „učitelů“. Okamžitě se vzpamatovala a odbelhala se k ostatním.  Dorothy si s očividným znechucením obouvala lodičky s obrovskými podpatky. Vypadala doslova a do písmene úplně jako mužský turista v béžových kalhotách, body a barevné košili rozevláté okolo těla, který si zkouší manželčiny boty. Uličku překrásně překlopýtala

            Po pár dnech (cestovali daleko a pomalu) už dokázaly projít elegantně uličkou všechny.

            „Takže můžeme uzavřít příměří, ne?“ ozvala se Shawny na adresu pěti pánů z lepší společnosti. Mezitím vším se učily chování u stolu, konverzaci, tanec....

            Dnes večer došlo na opravdická jídla. Sice jen v mravenčích porcích, ale přece. Na stolku byl kaviár, humr, žabí stehýnka, šneci, ústřice, ryby, saláty.....

            Dívky se posadily a pod vedením Benedikta Crebeta - Bena, vedly konverzaci. Andrew Kareston - Andy naservíroval ústřice.

            „Páni! To to máme fakt jíst?“ ozvala se Kate.

            „Ano Kate.“ Odpověděl jí „její společník“ - učitel chůze Nathaniel Morows - Nat.

            Dívky se tedy pustily do jídla. Braly to opravdu jako nutnost. Většinou se snažily, aby to na nich nebylo poznat, ale Dodo se na jídlo šklebila. Nakonec musely uznat, že to nebylo až tolik hrozné.

            Po jídle se tančilo pod vedení Donovana Pristonse - Dona v oděvech, které doporučil oblékací estetik Ashley Shorb - Ash.

            Ráno „přistáli“ poblíž sídla, kde se měla akce konat. V garáži domu, kde měly počkat do večera našly dívky nádherná auta, která pasovala ke klíčkům co jim dal Austerich. Teď musely vydržet dva týdny mezi boháči a v ložnicích s cizími muži, kteří byla naštěstí vychováni slušně a více než to. Pánové brali svůj úkol možná až příliš vážně. Neustále dívky napomínali a sekýrovali. Jednou, když se Shawny nedařil  taneční krok, úplně zapomněla, že je dáma a začala okolo sebe mlátit. Donovan Pristons -Don se na ni koukal jako zjara. Jako učiteli tance mu připadalo normální, že se to nedaří.

            K večeru se oblékly, nazdobily a vyrazily do garáží, kde nasedli do svých aut. Volantů se chopili jejich partneři a vyrazili vstříc svým úkolům. Zastavili před nádherným zámečkem, který je ohromil nejen svou bílou barvou, ale i zdobností a celkovou nádherou. Když vystupovali na krásném nádvoří s udržovanými keři a květinami, celé se rozplývaly. To ještě netušily, co je čeká za hlavními dveřmi a ze zadní strany zámečku...

            Když zaparkovali, dali pánové svým partnerkám radu: „Nezapomeňte, co jste.“ Dívky přikývly a snažily se vypadat přirozeně a nenápadně. Vystoupily z vozů, když jim pánové otevřeli dvířka. Pomalu kráčely vedle svých partnerů ke vchodovým dveřím.

            „Vítáme Vás. Jsme rádi, že jste přijeli.“ uvítalo je služebnictvo.

            Nenápadně se rozhlížely a v duchu žasly nad  tou nádherou. Nikdy takovou krásu neviděly. Na všech chodbách nádherné a drahé koberce, obrazy na stěnách všech místností - originály významných malířů, dřevěné schodiště ručně vyřezávané, křišťálové lustry...

            V pokojích měli naprosto všechno. Telefon, televizi, video, stereo soupravu - moderní techniku vkusně zasazenou do nádherného drahého nábytku.

            „Páni! Tolik drahých věcí po kupě jsem nikdy neviděla. Je možné, že tohle všechno vlastní jeden člověk?“ vydechla Joan ve „svém“ pokoji. Všechny ostatní se nestačily divit. Tolik krásy a ty ceny si v životě nedokázaly představit.

            Poté, co se převlékli, odvedli je do obrovské nádherné jídelny, kde se podávala večeře. K večeři podávali teplou uzenou makrelu s bílým chlebem a velké množství ovocných mís. Při večeři a po večeři se vesele konverzovalo. Ti, kteří se neznali se seznamovali, ti co se již znali si povídali, co se za tu dobu, co se neviděli, přihodilo nového...  Během tohoto seznamování se dívky snažily naučit se přiřadit jménům obličeje a zapamatovat si je.

            Po pár dnech se dívky v této společnosti cítily naprosto přirozeně. Znaly všechny lidi, jejich zájmy, stavy jejich kont, věděly toho o nich dost na to, aby si o nich mohly udělat obrázek.

            Jednou v poledním odpočinku zazvonil telefon a v pokoji Sarah. Zvedla sluchátko:

            „Lady Sarah?“ ozvalo se z druhého konce.

            „Ano“ odpověděla stroze.

            „Richard,“ představil se opožděně. „Otec tvrdí, že jsi k ničemu. Jen se bavíš.“ na drátě byl Austerich.

            „Bratříčku. Otec mě stále podceňuje. Vyřiď mu, že se s ním sejdu a promluvíme si.“

            „Dobrá. Řeknu otci, aby pro tebe poslal.“ odpověděl velitel. „Příjemnou zábavu drahá.“ a zavěsil. Když Austerich v kanceláři L.O.C.u  položil telefon, spokojeně si oddechl. Věděl, že už něco mají.

            Sarah okamžitě svolala poradu. Sešly se v jejím pokoji.

            „Volal otec. Tvrdí, že jsem k ničemu a musím si s ním promluvit. Přála bych si, aby jste jely se mnou.“ řekla Sarah. Za chvíli zvedla sluchátko a zavolala si limuzínu. Všech pět se nacpalo do nádherného dlouhého naleštěného auta, které je zavezlo k místnímu parku.

            Musely proklusat celý park až na opuštěnou planinku, kde už čekal nákladní vrtulník z armádního inventáře. Jakmile nastoupily, odlepil se od země a zamířil k D.C.

            „V prvé řadě se omlouvám za ten telefon.“ obrátil se Austerich na Sarah.

            „Vy jste šéf.“ uklidnila ho Sarah.

            „Tak co máte?“ přešel k věci.

            „Máme seznam potencionálních „zloduchů“ , ale nic není jednoznačné. Nikdo není tolik otevřený, aby na potkání vykládal o svých nezákonných činech...“ oznámila Shawny.

            „Všichni vypadají jako ztělesněná nevinnost. Bála bych se určit jednoho maximálně dva možné lidi.“ řekla Kate.

            Austerich se podíval na seznam a zamyslel se: „Je Vás pět. Jich je deset. Zkuste se na ně nenápadně přilepit. Třeba to někdo vyklopí nebo začne akci. Buďte opatrné. Záleží to jen na Vás.“ s těmito slovy je Austerich propustil.

            Vrtulník je dopravil zpátky a po „procházce“ parkem nastoupily do limuzíny a vracely se zpátky.

            „Říkala jsem, že to Tvůj otec pochopí.“ hrály divadýlko .

            „Děkuju za podporu. To by Andy nikdy neudělal. Ještě jednou děkuju.“ zakončila Sarah vystoupení.

            Všechno probíhalo zase jako dřív. Večírky, společné večeře... Taky se pomalu rozjela akce „Stín“. Dívky si rozdělily podezřelé a hlídaly je co nejvíce. Pokud možno ve dne i v noci, ale zkuste být jeden okamžik na dvou místech tak, aby o vás nevěděli.

            Kate rozhodila sítě do tichých vod, ve snaže zkusit „ústní zkoušku“. Doufala, že mladý pán - Stephan Corewood - ve slabé chvilce něco vyzradí.

            „Už nepij Stephane.“ vzala mu sklenici z ruky.

            „Kate, vždyť já to zvládnu.“ říkal Stephan. Pomalu kráčeli k ložnicím.

            „Stephane, já jsem unavená. Jdu spát.  Do své ložnice doufám trefíš.“ odbyla Kate svého opilého nápadníka, který začínal být opravdu dotěrný.

            „Kate, věř mi.“ dotíral Stephan.

            „Takhle jsem to nemyslela, když jsem ho nalívala tím vínem“ blesklo jí hlavou. Stephan nějakým způsobem otevřel dveře její ložnice a už stáli uprostřed pokoje.

            „Stephane!“ oponovala Kate,  „Stephane....“ Umlčel ji polibkem. Bránila se, ale nemohla toho moc dělat protože ji Stephan povalil na postel. Jako na zavolanou vtrhl do ložnice Nat. Sotva za ním zapadly dveře ztuhl.

            „Kate!“ vydechl a skoro zakřičel. Stephan vyskočil jako jelen a zmizel v chodbách.

            „Kate! Co to má znamenat?!“ vyjel na ni Nat.

            „Nate, já... To se nemělo stát. Nemohla...“ hájila se Kate.

            „Nevěděl jsem, že jsi taková...“ nemohl to otřesné slovo vyslovit.

            „Nate!“ zarazila ho Kate prudce. „Nate! Vzpamatuj se! Promluvíme si v klidu. O.K.?“ rozhodla Kate.

            „Dobrá, vyslechnu Tě.“ ustoupil Nat, který takhle po „dámě“ ječel poprvé v životě a byl z toho značně zmatený.

            „Podívej, určitě víš, z jakého důvodu jsme tady. Šéf říkal dostat to z nich nějak v klidu, nebo postrašit je, aby zahájili akci. Já chtěla toho Corewooda opít, aby mluvil, ale zvrtlo se to takhle.“ Nat koukal, jakoby Kate spadla z jahody. „Nevěděla jsem, že je takový...“ zvyšovala hlas.

            „Kate, Kate. Už je to dobré. Klid. Ten zvrhlík je pryč. Jsem tu s  Tebou.“ uklidňoval ji Nat jako bratr. Kate teprve teď dostala šok z toho, co se stalo před pár minutami. Nat ji vzal kolem ramen a chvíli ji utěšovat. Netrvalo dlouho a Kate byla zase sama sebou.

            Na druhý den večer se chystala první z větších „akcí“. Jeden z významných hostů slavil narozeniny a měla být velkolepá oslava.

            „Konečně můžeme vybalit své prvotřídní modely.“ těšila se Shawny.

            „Dobře. Sejdeme se o dvě hodiny dříve, teda než začne oslava.“ rozhodla Joan.

            „Dáme těm frajírkům lekci.“ smála  se Dorothy.

            Ve tři hodiny odpoledne se všechny sešly v ložnici Joan. Oznámily partnerům, že se musí náležitě připravit. Byl to pravdu zmatek nad zmatky. Jako když se pět ženských snaží o změny k nepoznání.

            „Sarah, zapni si ty šaty.“

            „Kde je moje tužka?!“

            „Sakra! Ta bota snad šla napřed!“

            „Honem. Já se chci taky načančat.“ místností se rozléhaly různé zvuky a hlasy. V tom zmatku nikdo nevěděl, co říká ten někdo a komu. Bylo třičtvrtě na pět, když na dveře někdo zaklepal.

            „Kdo je to!“ ozvala se Joan, jakmile se jí podařilo umlčet ostatní osazenstvo pokoje.

            „Ben. Měly by jste si pospíšit.“ řekl zavřeným dveřím.

            „Dobře.“ odpověděl hlas za dveřmi a bylo po rozhovoru. V pokojíku vrcholilo napětí, nervozita a přípravy. Už jen vybrat vhodné doplňky a je to... dokonalé.

            Přede dveřmi pochodují mladí pánové. Nervozitou nevědí co by dělali. Byli tak nervózní, že by dokázali pohánět auto z jihu Mexika na sever Texasu. Snažili se však nedat na sobě nic znát.

            „Nechcete pomoct!“ zaklepal na dveře Ash.

            „Díky, poradíme si.“ odpověděl kdosi. Za pět minut pět vyšly dívky ze dveří. Na první pohled by nikdo nepoznal pětici členek speciálního týmu z D.C. Tatam byly jejich „rozcuchané“ vlasy a všelijaké oblečení nespolečenského typu.

            Ben, Andy, Nat, Don a ash nebyli schopni pohybu ani slova. Takhle je dívky ještě nikdy nedostaly. Stalo se, že několikrát chtěly jít na snídani v riflích a košili či mikině... Takové chování je dokázalo značně vynervovat. Dosud dívkám stačily levné slušné modely, a ty z vlastní skříně. Teď se ale rozhodly, že to těm panáčkům natřou totálně. Dokázaly to.

            První se  vzpamatoval Ben. Těžce zalapal po dechu a to skoro bylo nejobtížnější výkon, jaký kdy podal „konverzační génius“. „Báječné.“ na víc se nezmohl. Mohl na pětici dívek nechat oči. Poprvé je viděli tak, jak si představovali, ale jejich představy byly oproti skutečnosti chabé a ošklivé. Všechno bylo tak dokonalé a všechno ladilo se vším. Od účesu, šatů, doplňků a šperků až po boty... Ještě dlouho nebyli pánové schopni slova. Tohle od „agentů“ nečekali. Byli připraveni téměř na všechno, ale na tohle opravdu ne.

            Dívky se báječně bavily. Jejich partneři také. Stephan Corewood si nic nepamatoval. Dívky při vší zábavě pracovaly. Hlídali si podezřelé.

            Bylo už hodně po půlnoci, když se začali páry trousit do ložnic. Mnoho dam navázalo ten večer nové nezapomenutelné vztahy, pánové si užili alkoholu... Většina odcházela tak tak po svých.

            „Joan,“ ozval se Ben z ničeho nic. „Jsi nádherná, krásná... Nikdy jsem si Tě nedokázal tak živě představit v takových šatech a ... „  mistr v konverzaci  nenalézal slov.

            „Bene ale...“ nestačila promluvit, Ben jí znemožnil mluvit - políbil ji.

            „Půjdeme?“ zeptal se jakoby nic, ale oba cítili ten koncentrovaný elektrický proud. Věděli co to znamená, ale nebránili se. V ložnici si Ben odložil sako a strhl si slušivého motýlka. Pomohl Joan z šatů...

            „Bene, víš co děláme?“ zašeptala Joan.

            „Ano, vím. Můžeš mi důvěřovat.“ odpověděl Ben a pohladil ji přes krk po rameni

            „Věřím Ti.“ vydechla Joan. Dlouze se políbili a než se od sebe odtrhli leželi v přepychové posteli největšího (snad) boháče ve státě a cítili se nádherně.

            Ráno se jako první probudila Joan. V duchu se chytila za hlavu co to provedla. Ona a tohle? To přece nezapadá...

            Ben se pohl a otevřel oči. Usmál se. Lehl si na bok, podepřel si hlavu dlaní  a pronesl: „Byla jsi báječná Joan.“ zhluboka se nadechl. „Děkuji Ti za to.“ pohladil ji volnou rukou po tváři.

            „Bene,“ odvážila se promluvit.

            „Copak?“ zareagoval.

            „Bylo to poprvé.“ přiznala se k něčemu, co se vždycky neříká.

            „Já vím Joan. Děkuju. Jsi skvělá.“ tím jejich ranní konverzace skončila. Někdo zaklepal. Ben šel otevřít. Byl to sluha se snídaní.

            Po dalších oslavách „většího kalibru“ se stalo, že jeden ze dvou mužů, které Dodo sledovala znejistěl. Jednou večer šla do jídelny pro něco k jídlu, kdyby večeře nestačila a na schodech si všimla, že ji někdo sleduje. Pak ho škvírou nějakých dveří zahlédla s jedním ze dvou podezřelých. Dostala strach. Jako velká voda vrazila do pokoje Joan.

            „Dodo, co se děje?“ zajímala se Joan o nezvanou návštěvu. Dorothy hluboce oddechovala jako po maratónském závodu.

            „Hele Dodo, uklidni se a řekni mi co se děje.“

            „Já... Mám kuří oko.“  vydechla.

            „Známe ho?“

            „Ne, ale zná ho Lahberwied. Bavili se spolu, ale nevím o čem. Byla jsem daleko.“

            „O.K. Hlídej se. Něco podnikneme. Zatím nic nerozjeli. To by jsme si všimly. Dělej jakoby nic.“  poradila Joan.

            Dorothy vyšla z pokoje, instinktivně se rozhlédla. Nikde nikdo. Došla do pokoje a tam se vyvalila na postel. Usnula a probudil ji až ráno Ash.  S trhnutím se probudila.

            „Co se děje?!“  vykřikla.

            „Nic, klid. Je ráno. Prospala si večeři. Převlékni se a jdeme na snídani.“  odpověděl.

            „O.K.“ Dorothy vstala z postele a dopotácela se do koupelny. Upravila se do pěti minut. Na schodech se rozhlédla. Vzadu stál u zábradlí její stín. Věděla, že tam bude, ale přece ji to na okamžik překvapilo. U snídaně se všichni dozvěděli o další oslavě. Tentokrát je oslava na počest návratu „ztraceného“ syna. Všichni jásali a gratulovali.

            Po snídani se šla Dorothy projít do nádherné zahrady, aby si vyčistila hlavu. Šla po dlaždicích mezi travnatými plochami a keříky. Na jiných místech kvetly růžové a barevné květiny...

            Na vzdáleném konci zahrady se zastavila za altánkem. Tam zaslechla dva mužské hlasy. Ne, že by chtěla, ale zaposlouchala se do hlasů, až rozeznala slova i význam vět. Stála přikrčená za altánkem a poslouchala. Bylo to otřesné. Slyšela plánování jejich smrti.

            „Zítra po oslavě, nebo zítra ráno.“

            „Dobře. Myslíte, že to nebude moc nápadné?“

            „Ne. Musíme je odstranit za každou cenu!“ zvýšil hlas jeden z nich. Zdá se, že to je Lahberwied .

            „Dobře. A co ti jejich...“ otázal se „stín“.

            „To záleží jen na Tobě. Vyřiď si to s nima. Podle mě ti frajírci o ničem neví. Stačí se zbavit... jenom ty holky.“ rozčílil se Lahberwied.

            To už Dodo nevydržela a dala se na úprk. Zmizela tiše, jako dobře vycvičení agent D.C..

            „Joan!“ vtrhla do jejího pokoje,  „Joan! Průser!“ panikařila Dodo.

            „Co se stalo? Už zase panikaříš. Klid. Něco se změnilo?“ uklidňovala ji Joan.

            „Promiň.“ uklidnila se a posadila se. Po hlubokém nádechu promluvila: „Byla jsem venku u altánku. Nenápadně. Zaslechla jsem něčí hlasy v altánku. Schovala jsem se vzadu. Byl to Lahberwied a můj „stín“. Chtějí nás zrušit, odstranit, zabít nebo co. Mluvili o tom.  Buď dneska po oslavě, nebo zítra ráno...“

            Za čtvrt hodiny už o tom věděly všechny. Začaly přemýšlet, co udělat, aby je nedostali.

            „Seženeme něco, s čím zdrhneme. Auto, tank, vrtulník, cokoli.“  přemýšlí Dorothy.

            „Musíme se domluvit. Musíme něco udělat.“ Kate se snaží něco zkombinovat.

            „Seženu vrtulník!“ rázně rozrazila hustý vzduch Shawny.

            „Jak to chceš udělat?“ zarazila začínající nadšení Sarah.

            „Nevím. Budeme ve spojení. Mám v kufru pod podlahou vysílačky. Zvládneme to.“ vypadalo to jako slibný nápad, slibný plán.

            Blíží se večer, čas oslavy. Opět se sešly všechny v jednom pokoji a začaly se strojit. Ruce se jim třásly, klepaly se jim kolena... Jediná z nich se nestrojí. Shawny. Ta si natáhla černé přiléhavé rifle, černý rolák, černé vysoké boty, za pas strčila vysílačku a pomohla ostatním do róby.

            Dívky měly sevřené srdce, když scházely dolů do velkého sálu. Své partnery poslaly, ještě to odpoledne, domů. Hostům sdělily, že všichni chodí do stejné školy, a právě dostali telefon, že z důvodu dřívějšího termínu odevzdání závěrečné práce odjeli.

            Když všichni hosté seděli v jídelně při slavnostní večeři, vyplížila se Shawny ze svého pokoje a rychle ven do tmy, se kterou ve svém oděvu splyne. Pomalu se vyplížila ze zahrad a na příjezdové cestě se dala do běhu.

            V jídelně byla skvělá nálada. Všichni vítali navráceného syna, jako by to byl jejich syn. Jedlo se, pilo, vesele debatovali a stísněný pocit čtyř dívek naprosto zanikl.

            Lahberwield se bavil výtečně. Netušil, že dívky o jeho plánu ví.

            Velice statečně dívky skrývaly své obavy. Bavily se s ostatními hosty, seznámily se s navráceným synem... Přeze všechnu zábavu sledovaly Lahberwieda  a „stín“. Oba byli v sále a oba se vesele bavili.

            Shawny běžela statečně okolo silnice. Přemýšlela, kde sehnat vrtulník. Po minutách běhu a přemýšlení na to přišla. Půjčí si vojenský vrtulník. Kartu D.C. má u sebe. Neměl by to být problém.

            Bylo už brzy k ránu, když oslava skončila. Všichni se rozcházeli  do pokojů, kde se spokojeně uložili do peřin. Joan, Sarah,  Kate a Dodo zůstaly dole samy. Prozíravě poslaly své věci s partnery do D.C.. Do haly někdo vešel. Bylo to několik mužů. Byli to Lahberweidovi lidi. Vedl je „stín“. Obklíčili čtveřici dívek a pustili se do nich. Zřejmě čekali útok. Čekali, že se jim dívky postaví. Nečekali však ten způsob obrany, který dívky zvolily. Začal utíkat po celé místnosti, využívaly nepozornosti útočníků. Nebily se. To dost vyvedlo z míry zkušené rváče jako je „Stínová“ banda. Držely se při sobě.

            Jakmile nastala jen trochu vhodná doba a rozestavění útočníků, vyběhly z budovy a snažily se ve svých šatech skrýt ve tmě. Trochu se přepočítaly. Venku byli psi. Zřejmě Lahberwied  počítal s možným útěkem. Nemohly se domlouvat. Prostě se rozptýlily do prostoru. Joan vyběhla tak tak zavírající hlavní bránou. Doběhla až k nízkému porostu za branou. Tam se schovala a rozhodla se pár minut vyčkat. Sarah zahnal obrovský rotweiler ke zdi. Musela se mohutně odrazit, aby se přes zeď přenesla rychle ladným obloukem. Kate se před psem schovala na strom. Z toho přeskočila na další, další a pak přes postranní bránu pryč. Dorothy běžela až dozadu do parku. Tam objevila malou branku ve zdi zastrčenou za keřem. Rychle zkusila kliku. Otevřeno. Proběhla brankou jako namydlený blesk a zastavila se až na opuštěném parkovišti.

            Vtom ve všech vysílačkách zapraštělo, zachrčelo a ozvala se Joan:

            „Jste v pořádku?“ zeptala se stručně.

            „Sarah O.K.“ odpověděla.

            „Kate, žiju.“

            „Dodo, dobrá.“ ohlásily se.

            „Joan, počkáme až se ozve Shawny.“ rozhodla Sarah,  „Zůstaneme na místě.“ spojení bylo přerušeno.

            Shawny doběhla do vojenského prostoru, kde ji zadržela stráž. Shawny se vytasila svým průkazem D.C.. Odvedli ji k veliteli.

            „Jsem ze speciální jednotky D.C. Máme tady akci a nějak se to obrátilo proti nám. Potřebujeme se rychle dostat do střediska. Mohli by jste nám půjčit nějaký vrtulník?“ promluvila k veliteli. Ten zvedl sluchátko a chvíli promlouval s někým na druhém konci. Pak odložil sluchátko zpátky do vidlice, nadechl se a  promluvil:

            „Volal jsem našemu veliteli. Vrtulník stojí na parkovišti.“

            „Děkuju“ ozvala se Shawny a vyšla na parkoviště. Tam zapla vysílačku a čekala než se rozehřeje.

            “Všem kdo mě slyší. Tady Shawny. Mám vrtulník. Jsem na vojenské základě na západ od Vás. Čekám tady. Nevím jak to vypadá u Vás. Pokud můžete, pospěšte si.“ ohlásila.

            „Tady Dodo. Jsme O.K., ale jdou po nás. Přileť na opuštěné parkoviště u rezidence. Ćekáme.“ Odpověděla Dorothy a Joan jen potvrdila.

            Když se setkaly čtyři umazané dámy na parkovišti, dorazili tam i Lahberweidovi muži v čele s Lahberweidem a „Stínem“. Tentokrát byly dívky rychlejší. Skoro okamžitě udeřily. Nejdříve zneškodnily překvapené „žoldáky“ a pak Joan a Dodo zlikvidovaly hlavní šéfy. Zatímco Kate se Sarah svazovali zbité žoldáky.

            Blížil se zvuk helikoptéry. Za chvíli proťal vzduch světelný kužel a vrtulník nejistě dosedl na pevnou zem. Z kabiny vyskočila Shawny.

            „Díky bohu. Myslela jsem, že ten krám na zem nedostanu.“ překřikovala hluk zastavujícího se motoru.

            „Bezva. Super.“ chválila ji Joan.

            „Bylo by asi moc blbé vzít je všechny, že?“ ozvala se Kate.

            „Myslím, že jich vezmeme jen pár. Ostatní možná dostaneme díky jim. Pojďme.“ zavelela Sarah.

             K řízení si tentokrát sedla Dorothy. Ostatní se uložily kde zůstalo místo.

            „Kurs - domů“ ozvala se Dorothy a uvedla stroj lehce do pohybu. Obletěli rezidenci a zamířili do D.C..

             Všechny se třásly zimou i napětím, zároveň. Když Dodo ukázkově zaparkovala v D.C., stáli  už okolo kromě Austericha i ozbrojení policisté. Nejprve vystoupily dívky. Pohled na ně byl legrační. Všechny, kromě Shawny, měly na sobě večerní róbu umazanou od všeho možného, některé lodičky už postrádaly podpatky, účesy nedržely tak, jak měly... Muži zákona se tak tak udrželi nesmát se. Když jim dívky předávaly bandu žoldáků se šéfy, tiše žasli nad jejich uměním.

            „Jděte se prospat. Až Vám bude líp, hlaste se v Centru.“ řekl Austerich s porozuměním, když poldové odjeli. Dívky přikývly a odklopýtaly do sprchy.

Usnout ale nemohla ani jedna. Rozhodly se, že teda zajdou do L.O.C.u hned.

            „Konečně zase ve svém.“ oddechla si Joan.

            „Jo. Pomalu jsem si zvykla na ten způsob žití.“ přidala se Kate.

            „Páni, mě už nebudou chutnat ty obědy z centrální kuchyně.“ smála se Shawny.

            „Jo. Zajímalo by mě, co nám řekne Austerich, že na nás přišli.“ přemýšlí Sarah při převlékání.

            „Přesně. A co nám řekne na ten závěr.“ přidala se Dorothy. Všechny svorně přikyvovaly. Po cestě si probíraly útěkové „směry“. Teda jak která zdrhla z „baráku“.

            „Mě se tam nechce.“ ozvala se Dodo.

            „Komu se chce?“  přidala se Kate.

            „Hele, bylo to nevyhnutelné. Dopadlo to tak, jak nemělo, ale nikomu se nic nestalo. To je důležité.“  pronesla Joan, když klepala na dveře. Otevřel vážný Austerich.

            „Bože, stůj při nás.“ pronesly děvčata šeptem a vstoupily do místnosti.

            „Posaďte se.“ řekl Austerich a sám nervózně pochodoval okolo okna. „V prvé řadě Vás musím pokárat.“ nadechl se, „Kdyby jste pracovaly dobře, nepřišli by na Vás.“

            „Veliteli,“  vzala si slovo Sarah, „my jsme pracovaly tak, jak jste řekl. Nenápadně. Nikdo nepojal podezření. Ani největší vyznavač detektivek. Jak tedy na nás mohli přijít nepochopím.“  obhajovala své kolegyně.

            „Děkuji.“ hlesl Austerich. „Za druhé Vám musím udělit zvláštní pochvalu za improvizaci v nebezpečné akci a za to, že jste ještě dodaly podezřelé. Je vidět profesionální přístup. Kdokoli jiný by na Vašem místě utekl bez ohledu na práci.“ Děvčata seděly na židlích u kratší stěny naproti oknu a slova velitele jim doslova vyrazily dech. „Nejvyššímu veliteli D.C. jsem Vaši skupinu navrhl k přestupu do Aktivní jednotky. Zítra se o tom má rozhodovat.“  řekl  ještě Austerich a pak dívky propustil.

            „Děkujeme.“  hlesly a odkráčely k sobě.

            „Páni! My se snad dostaneme do, jak to říkal Austerich „aktivní jednotky!“  vykřikla Kate.

            „Už nebudeme bulatí zelenáči.“  přidala se Dorothy.

            „Jo, ale jedna úspěšná akce z nás borce nedělá.“  schladila Sarah nadšení.

            „Představte si to. Pracovat podle vlastního uvážení a nikdo nám do toho nebude kecat.“ rozplývá  se Shawny.

            „A taky velká zodpovědnost za uspokojivý výsledek.“  dodává Joan, „Ne že by se mi to nelíbilo.“

            „Vážně by to bylo super.“ přidala se Kate.

            „Měly by jsme se vyspat na zítřejší popravu. Už to na mě dolehlo.“ pronesla do všeobecného nadšení Dorothy. Ostatní se rozesmály. Cítily se úplně stejně. Proto jakmile ulehly, spaly. Dalo by se taky říct jednou nohou ještě na zemi a už mají půlnoc.

Chapter four

 

Really To S. A. C.

 

            Když se děvčata ráno probraly z „komatu“ z prvního klidného spánku po tolika týdnech, jakoby to všechno byl jenom sen. Nevěřily tomu, že by se tak rychle dostaly do „aktivní jednotky“. Žádná z nich o tom ale nechtěla, nebo se bála mluvit. Posnídaly vlastní zásoby a oddaly se krásnému povolenému lenošení. Byla totiž sobota.

            „To je paráda mít v sobotu a neděli klid zbraní.“ poznamenala  Dorothy.

            „Máš pravdu. Taky pěkně dlouho trvalo, než se tak stalo.“ odpověděla  Sarah.

            „Upřímně lituju nováčky. Ve dne, v noci, soboty, neděle, svátky trénovat a učit se.“ vnořila se do debaty Joan.

            „Jenom se moc nesmějte. My se taky pořád zdokonalujeme.“ přidala se Shawny.

            „A úplné dokonalosti nikdy nedosáhneme.“ smála se Kate. Shawny ji zmrazila pohledem, ale jí to zřejmě nevadilo. Tím debata skončila a dívky se od stolu jaly uklidit.

            Dorothy se s nechutí pustila do uspořádání svého šatníku.

            „Dodo, konečně ses rozhodla provětrat moly, co?“ smála se Kate.

            „Nechtěj mě naštvat!“ zahrozila Dorothy v legraci. Ostatní, kromě toho, že si zkulturnily postele, si rozdělily práci. Joan uklidila koupelnu, Sarah kuchyň, Kate odnesla to nejhorší - papíry - musela je roztřídit a ty nepotřebné vyhodit. Shawny, jelikož se už pro ni nic nenašlo, rozhodla se vyčistit si „pistolky“. Když bylo skoro všechno hotovo a Dorothy byla zrovna zavalena hromadou oblečení někdo zaklepal na dveře a pak vešel. Byl to Austerich.

            „Dobrý den.“ pozdravil a šel dál. Když uviděl Dodo zavalenou „hadry“ zarazil se. Dorothy, když ho uviděla, rychle se hrabala na pevnou zem.

            „Chtěl jsem Vám oznámit, že za 15 minut je v hlavním sále nad tělocvičnou jednání o Vašem přestupu a myslím si, že byste přitom měly být.“ řekl a odešel.

            Dodo vyhrabala z hromady „stejnokroj“ a všechno naházela do skříně. Kate se strašně začala smát: „Sotva to chce uklidit, udělá ještě větší bordel.“ Rychle se oblékly a vyrazily k tělocvičně. Usadily se na místa, která jim ukázal seržant Cowsy. Neuplynuly ani dvě minuty a sál byl plný. Byli tam velitelé, učitelé, „staří mazáci“ i nováčci. Téměř všichni lidé z D.C..

            „Začnu pochvalou pro středisko, za jeho výbornou pracovní morálku a dále máme přistoupit k hlavnímu bodu našeho setkání.“ promluvil ministr obrany k tichému sálu.

            „Kapitán Austerich, velitel pokročilé jednotky, navrhl jednu svou skupinu na přeřazení do Aktivní jednotky. Tuto skutečnost jsme projednávali až do této chvíle.“ odkašlal si a rozhlédl se po sále. „Nakonec jsme se téměř jednoznačně rozhodli.“

            Dívky ani nedutaly. Špatně se jim dýchalo a připadalo jim, že se místnost zmenšuje...

            „Jmenovaní nechť prosím přijdou sem ke mě.“ vytáhl z kapsy papírek a začal číst jména: „Bakersfeld Joan,“ odmlčel se, až přijde. Ta se nepřítomně zvedla ze židle a přišla na improvizované pódium.

            „Dickson Sarah.“ znovu počkal. Sarah předstoupila s nuceným klidem.

            „Ellyn Kate.“ přestávka. Kate doklopýtala za Joan a Sarah jako ve snách.

            „McDermoth Shawny.“ pokračoval zavedeným tempem ministr obrany. Shawny přišla tvrdým krokem i když tajně toužila a věřila, že je přijmou.

            „A Meighen Dorothy.“ znovu pomlka. Dodo se po cestě podlamovaly kolena. Nohy měla jako z gumy. Tak tam stály a všichni svěřenci D.C. i se svými veliteli a učiteli na ně závistivě hleděli.

            „Tyto dívky jsou zaprvé výjimkou v osazenstvu střediska a za druhé prvními ženami v historii střediska, které kdy byly jmenovány do Aktivní jednotky. Takže tímto se jmenované stávají členy Aktivní jednotky oddílu S. A. C.“ ministr vypadal šťastně, že už to má za sebou. Zato nejvyšší velitel D.C. se jen znechuceně šklebí.

            „Gratuluji Vám a doufám, že o Vás ještě uslyšíme.“ řekl ještě ministr a zmizel ze scény.  Nejvyšší velitel D.C. William Tarepsal s kamennou tváří a nechutí v hlase jim také pogratuloval a rychle zmizel. Pak následovaly gratulace od učitelů, dosavadních velitelů...  Nové členky Aktivní jednotky už nevěděly co říct. Jako poslední za nimi přišel Austerich.

            „Gratuluji. Věděl jsem, že to tak dopadne. Večer za Vámi přijdu a povíme si pár podrobností o přestupu. Souhlasíte?“

            „Ano. Samozřejmě. Děkujeme.“ koktaly překotně slova. Konečně mohly odejít. Slzely radostí nad svým „primem“.

            Když přišly do svého pokoje, převlékly se a oblečení sklidily až na Dorothy. Sotva otevřela svou skříň, vyvalila se na ni hromada oblečení, kterou předtím narychlo nacpala dovnitř. Sarah, Kate a Joan vybuchly smíchem.

            „Přišla jsem o něco zajímavého?“ hlásila se Shawny, která se zdržela v malé místnosti.

            „Ještě ne.“ odpověděla mezi smíchem slzící Kate. Dodo to vzala s humorem a se smíchem se do svého oblečení svalila. Mezitím co ostatní odpočívaly, Dodo pečlivě uklízela sto let neuklízenou skříň, aby to stihla než přijde Austerich. Stihla to.

            Všichni se posadili do ložnice, která byla zároveň obývákem.

            „Takže přejdeme hned k faktům. Od zítřejšího rána jste členy S. A. C. To je speciální bojové komando. Budete se samozřejmě ještě učit, ale nebude to učení v pravém slova smyslu. Budete se zdokonalovat a trénovat. Tímto dnem končí Vaše závislost, ale i svoboda. Musíte být neustále k zastižení.“ Děvčata pozorně sledovaly a snažily se co nevíce si zapamatovat.

            „Taky si od zítřka budete zařizovat svůj nový domov. Protože tady budete brzy nežádoucí mazáci. Tohle znám z vlastní zkušenosti, ale budete tady až do té doby, než budete mít zařízen Váš nový domov. Od té chvíle budete naprosto nezávislé.“ odmlčel  se, aby nabral dech. „Nějaké dotazy?“

            „Co to je nový domov?“ ozvala se Shawny.

            „Každému členu Aktivní jednotky je přidělen buď byt v některém z našich věžáků nebo dostane domek. Ve Vašem případě půjde o jednopatrový jednoduchý domek, ale ještě nevím kde.“

            „Co vlastně budeme dělat?“ zeptala se Dodo.

            „Ve volném čase cokoliv, ale to cokoliv se může s jediným zazvoněním telefonu změnit v akci.“

            „Takže budeme něco jako agenti na telefon.“ ozvala se Kate.

            „Dá se tomu tak říkat.“

            „Pro koho vůbec budeme pracovat?“ ptá se Joan.

            „Pro policii, pro armádu, pro D.C.. Pro ty, kdo Vás budou potřebovat, za slušnou výplatu.“

            „Myslím, že prozatím by to mohlo stačit. Už mě nic nenapadá a Vás?“ ozvala se Sarah.

            „Jo. Ještě něco. Budeme mít taky něco jako je dovolená?“ zeptala se Dodo.

            „Možná, že ano. Nevím to jistě.“

            „Tak to bude všechno. Kdyby jsme se chtěly něco dalšího dozvědět, můžeme za Vámi přijít?“ zeptala se Joan.

            „Samozřejmě. Jsem Vám ještě zavázán za akci „Lady“. Přijďte  kdykoliv.“ zakončil Austerich svou řeč a odešel za povinnostmi.  Novopečené agentky se uložily ke spánku, který teď nebyl o nic lepší ani klidnější než předtím.

Chapter five

 

For The First Time

           

            Po několika měsících, od přijetí k S. A. C., za děvčaty přijela návštěva, kterou opravdu nečekala. Sergeant Cowsy je odvedl k „apartmá“, kde ještě bydlí. Kate otevřela po druhém zaklepání.

            „Ale! Kdo to přišel?“ vykřikla Kate překvapením.

            „Dobrý den.“ pozdravili sborem ti za dveřmi.

            „Pojďte dál.“ dostala  ze sebe Kate a ustoupila od vchodu. Pak za nimi zavřela. Všechny ostatní úžasem nemohly ani promluvit. Nevěřily, že by opravdu mohli přijít. Byli to pánové, oblečení do slušivých obleků s naleštěnýma botama... Ano B.A.N.D.A.

            „Páni!“ vykřikla Joan, když k ní přišel Ben. „V životě mě nenapadlo, že sem přijedete.“

            „O.K. Když už jste tady, tak Vám ukážeme město potmě.“ ozvala  se Dorothy.

            „Jo, ale nejdřív Vás musíme náležitě vyfešákovat. V tomhle by Vás nikam nepustili.“ prohlásila pevně Shawny a už byli v garážích, kde se půjčily dva Nissany a vyrazily nakupovat. Uhlazení pánové se jako mávnutím kouzelného proutku změnili v rošťáky - cowboyi, rockeři, měšťáci, venkovani, všechno v jednom. Byli báječní. Hned po nákupech vyrazili do centra města. Ze dvou se vyklubala parta deseti přátel. Už teď to vypadalo na báječný večer.

            První zastávkou byl klub „ Loud Music“, kde se trošku zapotili, aby se hoši naučili jejich móresům. Aby se zkazili. Prolezli půlku barů a když se rozhodli vrátit se do D.C. bylo už nad ránem. Na parkovišti se málem porval Ben s Natem.

            „Dodo pojede s námi.“ prohlásil „unaveně“ Nat.      

            „Ne! Pojede s námi!“ nechtěl se Ben vzdát řidiče - specialisty.

            „Blázni. Vždyť jedete jedním autem a řídí Sarah“ umravnila je aspoň zčásti Joan.  Se Sarah jeli Ben, Nat, Joan a Kate. V autě, co řídila Dodo, ve značně veselé náladě, už seděli Andy, Don, Ash a Shawny.

             Do D.C.  dorazili okolo páté hodiny, kdy nováčci začínali pracovat. Vrátný Steeve se jen potutelně usmíval a zeptal se jen tak mimochodem:

            „Dodo, nemám to dojet za Tebe?“ ta po něm málem skočila, kdyby nebyla tak veselá. Zaparkovaly na vyznamenání a snažili se potichu dojít „domů“. Kde se vybulili, tam spali. Většina, vlastně ani ne, se ani nesvlékla. Byli to hoši. Děvčata se daly do pořádku, alespoň co se hygieny týká a rozmístily se kam se dalo. Don, Ash, Nat a Andy zaparkovali na postelích Ben skočil v křesle. Joan se spokojeně uložila do postele. Kate a Shawny si obsadily rozkládací gauč, Sarah se uložila do dvou křesel a Dodo zaparkovala na zemi. Byl to zajímavý pohled. V jediném pokoji těžce přelidněno. Lidi všude, kam se člověk podíval. A ty pozice. Tak akorát vidět a zemřít smíchy.

            Bylo poledne a nikdo nebyl ochoten vstávat. Snad kdyby nepřišel seržant Cowsy, z rozkazu Austericha, neprobral by se nikdo snad až do večera.  Když zaklepal - zabušil - na dveře asi popáté, rozhodl se otevřít. Nebylo zamčeno. Vešel a měl šok. Už už málem odešel, když si vzpomněl, že Austericha  nebude zajímat něčí „zimní spánek“.  Ještě štěstí, že Dodo byla hned na kraji. Cowsy se rozhodl zatřást s ní. Udělal to. Chviličku to trvalo, ale povedlo se. Dorothy se probrala.

 

 

            „Ježíši!“ pronesla, když se hrabala ze země.

            „Máte se dostavit za Austerichem.“ oznámil Cowsy.

            „Všichni?“ začala Dorothy myslet.

            „Ne. Jenom Vy.“ odpověděl zmatený Cowsy.

            „O.K. Budu tam do pěti minut.“ řekla a navštívila koupelnu. Když vylezla, byla sice ospalá, ale jinak v pořádku. Naškrábla na lístek vzkaz a tiše vypadla z pokoje.

            „Dneska tady máme komisi.“ oznámil velitel Austerich.  „Potřebuji zdatného, co to melu, toho nejlepšího pilota v D. C.“ oznámil jí. „Doufám, že ten včerejšek nebyl moc náročný. Nechci, aby to špatně dopadlo.“

            „Jsem v pořádku pane. Pokud jsem dokázala přijet, tak dokážu i lítat.“

            „Víš, v čem poletíš?“ zeptal se jen tak informativně.

            „To je přece jedno, ne?“ zní odpověď.

            „Tak to pozor. Je to bitevní vrtulník McDonnell Douglas AH-64A Apache.“ padla pravá odpověď.

            „Páni. V Apache jsem jenom seděla a jenom jednou.“ zhrozila  se Dorothy.

            „Říkalas, že je to přece jedno.“ dostal ji Austerich jejími slovy.

            „No dobře. Vynasnažím se, abych si neutrhla ostudu. A hlavně Vám.“ rozhodla se nakonec. Když ji Cowsy vezl k vrtulníku, přemýšlela, co asi dělají ostatní.

            Někteří se převalili na druhý bok, ale jinak se vůbec nic nezměnilo. Všichni tvrdě spali.

            Když nasedala, cítila po těle podivné mrazení. Byl to zčásti strach, ale taky zvědavost a odhodlání. Jakmile nasedla a zapla si pásy, věděla s jistotou, že to zvládne a nejen to. Věděla, že jí tenhle stroj natrvalo přiroste k srdci. Jako Kodd. „Nastartovala“. Obrovské černé vrtule se líně daly do pohybu, aby za pár sekund ostře proťaly vzduch. V tu chvíli už věděla o vrtulníku všechno. Z rádia dostali pokyn ke  startu. Obrovská masa se úplně lehce a elegantně odlepila od země. V příštích minutách měli spolu dokázat to, co dokáží jen dokonalý stroj a dokonalý pilot. „Komisaři“ udiveně hleděli a žasli nad kousky, které vrtulník prováděl pod vedením „zkušeného“ pilota.

            „Ta by vzlítla snad i s tankem.“ vydechl Austerich a pak sdělil váženým pánům, kdo to vlastně řídí.

            Zhruba po hodině „šaškování“ báječné souhry člověka a stroje dostala Dorothy pokyn k přistání. Stroj se jemně snesl k zemi  tiše dosedl. Počkala až se ostré listy rotoru uklidní. Pohladila přístrojovou desku a pak vystoupila.

            „Tak pánové, tohle je Dorothy Meighen. Náš nejlepší pilot.“  představil ji „komisařům“. Jen odpověděla na pár otázek a byla propuštěna. Ještě pohladila matně černý kov Apache a slíbila stroji, že se nevidí naposledy.

            Když se vrátila do pokoje, všichni ještě spali. Usmála se a slastně sebou plácla o zem do své peřinky. Zavřela oči a usla.

            Za deset minut ji vzbudili. Spáči se probrali ze zimního spánku ve čtyři odpoledne. Hodinu na to byli všichni najedení a spokojeně si povídali. Dodatečně pogratulovali Dodo k výkonu, ale nálada byla nic moc. Postupně se rozloučily se svými přáteli, kteří si odnášeli nové zážitky a saka v taškách, na sobě rifle, kostkované nebo jiné košile či trička, svetry, riflové nebo kožené bundy - jiní lidé.

            „Ještě se ukážeme.“ slíbili sborem. Za Benem, Andym, Natem, Donem a Ashem zapadly dveře a skončil další den, ale klidná noc nestačila začít.

            Sotva si „rozlosovaly“ pořadí návštěvy koupelny, rozječela se siréna a červené světlo zuřivě svítilo. Rychle vyběhly z pokojů, tryskovou rychlostí zdolaly schodiště a dostavily se ke garážím.

           

 

            „Omlouvám se, ale máte akci. Upozornil jsem Vás, že musíte být připraveny kdykoliv vyrazit.“ řekl  udýchaný Austerich.

            „Jo. Víme. O co jde?“ pronesly jedna přes druhou.

            „Dozvíte se to včas. Jeďte na místní letiště. V autě máte terénní oděv i boty. Do půl hodiny musíte být na místě určení. V letadle se dozvíte všechno. Ohlásí se vám seržant Garrero.“ zabouchl za nimi dveře, aby se nacpaly do jednoho Nissana. Za volant se dostala Joan. Motor naskočil okamžitě. Reflektory proťaly tmu a se zaskřípěním se pohnuli z místa na skoro 60 km/h.

            „Měly by jsme být na letišti co nejdříve.“ ozvala se Shawny.

            „Snad ho zvládnu i té rychlosti.“ pomyslela si Joan, když sešlápla plynový pedál až na doraz. Ručička tachometru odletěla až na konec okýnka, takže nikdo nevěděl kolik jede nad nejvyšší možnost.  Joan cítila tu sílu, kterou dokázal Nissan vydat za tak krizových podmínek a na tak nekvalitní cestě... Černý stín se svítícíma „očima“ se řítí tmou. Najednou cesta zmizela a znovu se objevila za rohem. Zatáčka. Nikde svodidla ani světlo. „Jestli vyletíme, tak je po nás.“ blesklo Joan hlavou a jemně stočila Nissana po směru cesty. Kola v zatáčce zaskřípěly, ale prudkou zatáčku vybrala elegantně, pokud se dá mluvit o eleganci v rychlosti zhruba 300 km/h. Za chvilku se vpředu objevila červená, pohybující se světla. Naváděly na cestu k letišti. To je ale servis. Na parkovišti Joan vehementně sešlápla brzdu. Nissan díky ABS bez výrazného cukání za malou chvíli stanul z 260 km/h na 0 km/h.

            Když vystoupily  a zamkly auto, vyrazily poklusem k soukromému letadlu. Rychle nastoupily a téměř okamžitě vzlétly.

            Při převlékání do „akčního oděvu“ se Joan svěřila, že měla strach, že nevládne řízení.

            „To je O.K. Já si taky myslela, že si ten vrtulník se mnou bude dělat co chce on.“ ozvala  se Dodo. Všechny se srdečně zasmály a najedly se z „letadlových“ zásob  a poslouchaly z reproduktoru šéfův hlas s instrukcemi.

            „No a právě by jste měli přistávat. Takže lovu zdar.“ zakončil  monolog Austerich a reproduktor ztichl.

            „Hej, jakto že nepřistáváme?“ zeptala se Shawny v pilotní kabině.

            „Promiňte, ale let se o pár minu opozdil kvůli mlze.“ omlouvá se hlavní pilot.

            „O.K. Přijdu Vám říct co a jak. Poradíme se.“ Shawny odešla za ostatními do posádkového prostoru.

            „Let se zpozdil kvůli mlze. Co uděláme?“ oznámila.

            „Mám nápad. Ať s náma letí až na místo určení a my to skočíme. Na tom přece nic není. Bude to rychlejší.“ navrhla Sarah a ostatní odsouhlasily.

            „Můžete letět až sem a my skočíme s padákem. Bude to rychlejší a jednodušší než se proplétat někde, kde to neznáme. Můžete to udělat?“ přednesla Shawny návrh prvnímu pilotovi.

            „Samozřejmě. Jste si jistí, že to zvládnete?“ otázal se starostlivě.

            „Jsme na tohle připravovány. Takže nám dejte vědět, až budeme tady.“ zapíchla prst na místo na mapě. „Díky.“ a odešla z kabiny. Netrvala dlouho příprava pro parašutistický výkon. Vypadaly jako přízrak s padákem. Jejich černý oděv splývá s tmou tak dokonale, že je mnohdy nerozeznali od stínu.

            „Za půl minuty jsme přímo nad označeným místem.“ ozval se z reproduktoru hlas prvního pilota. „Hodně zdaru.“ dodal ještě.

            Joan otevřela dveře a zavelela ke skoku. Kate se nepatrně podlomily kolena, ztuhla a zbledla. Její pocity se mísily. Strach, nadšení, odhodlanost, respekt... „Co když to nezvládnu.“ Přemýšlela v posledních sekundách před skokem. Napadaly ji různé podivné věci jako vlastní rodina, pohřeb, nemocnice a jiné věci.

           

 

            Do skoku zbývá poslední setina sekundy. Všechny dívky se odhodlaně vrhají do tmavé hlubiny po nimi. Ani neví jaký je tam dole terén. Naštěstí je bezvětří, takže by pravděpodobně měly dopadnout na místo určení. Jakmile opustily letadlo, všechno z nich spadlo. I Kate přešly chmurné myšlenky. Vnímaly jen temné, nekonečné hluboké nic... Nepadaly příliš rychle. Nebylo to tak strašné jak se zpočátku zdálo. Padáky se tiše rozevřely a dívky neslyšně dopadly na prázdné opuštěné parkoviště. Rychle sbalily padáky a schovaly je pod pár kamenů ve svahu pod zídkou. Z parkoviště byl krásný výhled na osvětlené ulice města. Ve vjezdu se blížilo světlo a hluk motoru.  Přijíždělo auto s dalšími instrukcemi. Když odbočili a vjeli na parkoviště, zhasli světla. Dívky seděly na trávníku po straně parkoviště a vyčkávaly. Opatrnosti není nikdy dost.  Z auta vystoupili dva muži v civilu.

            „Sakra, kde jsou?“ ozval se jeden z nich. „Austerich říkal, že jsou nejlepší a kde nic, tu nic.“ stěžují si.

            Dívky zaslechly jméno svého šéfa a opustily svůj úkryt. Tichým krokem došly k autu a až pak se Dorothy ujala slova.

            „Jsme tady. Tak co potřebujete?“ promluvila. Pánové šokem poskočili a instinktivně sáhli po zbraních.

            „Byly bychom rychlejší. Ale o to nám nejde.“ uklidnila je Dodo.

            „Identifikujte se.“ promluvil druhý z mužů.

            „431913 - D.C., S. A. C., section G01-05, number 381658, velitel Austerich.“ odpověděla Sarah se svou pamětí na čísla.

            „Dobře. Rozumím. Nastupte si.“ řekl zřejmě výše postavený muž. Naštěstí přijeli velkým autem. Vešli se tam všichni téměř bez obtíží.

            Jeli poloprázdnými ulicemi až dorazili k velké „obrněné“ budově - operačnímu centru tajné vojenské policie. Vešli do budovy a po pár schodech se ocitli v dlouhé chodbě suterénu. Tam je operační místnost, tam mířili. Po cestě se dozvěděly, že se ztratila jedna cvičná jednotka s nejnovějším speciálním vozidlem. V operační místnosti je jenom strohé zařízení. Jeden velký stůl, židle a v rohu počítač.

            „Pane, jestli chcete svou jednotku najít, musíme dostat veškeré informace. Je to možné?“ zeptala se Joan.

            „Bude to značně obtížné, ale vynasnažím se, dát Vám veškeré informace potřebné k nalezení naší jednotky.“ snažil se skrýt mrzutost a nechuť. Bylo to pochopitelné. Tajná vojenská policie musí mít tajnosti.

            „Dobrá. Potřebujeme počítač.“ ozvala se Shawny.

            „Je Vám k dispozici  a taky tady máte k dispozici poručíka Dispensableho (Dispensable ang. = postradatelný).“ řekl a odešel.

            Shawny okamžitě zasedla k počítači. Chtěla vyhledat informace o cvičné akci a o tom vozidle. Dostaly mapu a všechno si značily. Cesty, kudy museli nebo mohli jet s tím vozem, sídlo oddílu a jiné informace.

            „Neměly by jste si jít odpočinout?“ zeptal se poručík Dispensable.

            „Ne. Musíme tu četu najít co nejdříve. Vašemu šéfovi na tom dost záleží. Jestli jste unavený, klidně si jděte lehnout. My se odtud nehneme. Máme moc práce. Snad nám můžete ještě poslat sušenky a džus. Díky.“ odpověděla Kate.

            „To nebudete ani chvilku spát?“ zeptal se.

            „Ne.“ dostalo se mu odpovědi.

            „Páni. Tohle je druhá noc co nespíte...“ nedořekl.

            „Třetí.“ Skočila mu do řeči Dorothy.

            „Já Vás obdivuju.“

            „Není tu nic hodné obdivu. A o nás nemějte starost. Chceme tu prověřit jednu teorii.“ Poručík donesl pět velkých krabic džusu a tři krabice sušenek. Pak si šel odpočinout. Podle nařízení šéfa je zamkl kdykoli zůstaly samy.

 

 

            „Shawny, za tím bude něco víc než jenom nové speciální vozidlo.“ ozvala se Kate

            „Můžu se podívat do centrálního „mozku“ co tam mají.“ navrhla Shawny.

            „O.K. zkus to. Prošťárej všechno. Úplně všechno.“ povolila  Joan.

            „Musíme najít cokoli, čeho se můžem chytit. Mě to totiž připadá, jako pokus o vyřazení „nejlepší“, nebo teda jedné skupiny specialistů z provozu jen dočasně. Podle mě žádné vozidlo neexistuje a zkušební četa si pochrupuje ve své ubytovně.“ pochybuje Sarah.

            „Mám to!“ vykřikla náhle Shawny. Začínalo svítat. Dívky odskočily od mapy a svých propočtů k počítači. „Nestalo se to poprvé. Je tu jedna „znepřátelená“ vojenská jednotka. Jsou to žabaři, ale snaží se dosáhnout prim za každou cenu. Takže podfuk se nekoná.“ smála se Shawny.

            „Kdyby to věděl velký šéf tajné policie, nebyl by nadšený. Kdybych  ho chtěla zničit, podařilo by se mi to celkem lehce. No problem. Je tam tolik špíny, že to ani není možný.“ chlubila se  tím, co všechno v tom počítači je.

            „O.K. Zkus se dostat do počítače té druhé jednotky. Třeba tam budou mít špínu i oni.“ prohlásila  Dorothy. To už  Shawny hledala strastiplnou cestu k „sousedům“. Jako odborníkovi přes počítače jí to vůbec nedělalo potíže. Ale našla tajný skrytý soubor, který měl ještě heslo. Snažila se sebevíc, ale ne a ne najít to pravé. Zkoušela snad všechno, ale na obrazovce stále blikalo bílé pole pro heslo a bílý nápis „inaccessible“ (angl. nepřístupný).

            „Poraďte mi něco, co by mohlo být heslo.“ zoufale a naštvaně  promlouvala k ostatním a nechybělo moc a rozbila by obrazovku.

            „Zkoušela si „Rival“ jako nepřítel?“ zkusila Dorothy.

            „Ne.“ napsala slovo do bílého pole, ale nic.

            „Zkus „neverending duel“ (nekonečný souboj).“ ozvala  se Sarah s plnou pusou sušenek, aby to náhodou nezapomněla. Klávesnice zacvakala a počítač pípl. Bílý nápis se změnil na modrý a už postrádal „in“. Stálo tam accessible.

            „Páni! Sarah, našlas to. Jsme tam.“ vykřikla  Shawny. „Ale cítím se jako zloděj.“ dodala a všechny pročítaly, co všechno už „dobré“, jestli se to tak dá říct, jednotce provedli.

            Vtom vtrhl do místnosti poručík Dispensable.

            „Dobré ráno.“ (bylo 11 hodin).

            „Zavolej šéfa. Máme to jeho vozítko.“ řekla Shawny, která rychle vymazala počítač. Všechny důležité informace měla v hlavě.

            Za chvíli seděly s šéfem u stolu a pěkně po něm jely.

            „Proč jste nám neřekl o druhé jednotce?“

            „A o tom, že se nesnesete.“

            „A že se děláte naschvály.“

            „Víte, já... Nevěděl jsem... Doufal jsem...“ veliký bos nenalézal slov.

            „Prosím, nechte si pro sebe všechno, co jste zjistily...“ měl strach.

            „Nemusíte mít starosti pane. My pracujeme jen diskrétně a po akci si „vyplachujeme mozky“ snad si nemyslíte, že si budeme pamatovat podrobnosti z každé akce.“ odpověděla Joan.

            „Dejte nám k dispozici auto a do dvaceti čtyř hodin tu máte to vozítko zpátky. Jo, a ta cvičná jednotka byla od nich. Dávejte si pozor, koho pouštíte do akce.“

            „Poručíku!“ zavolal. „Dejte jim auto.“

            „Ano pane.“

            Za hodinu se dívky řítily po silnici k vojenskému prostoru, uprostřed kterého vévodil velký bazén pro potápěče. Nepozorovaně se dostaly do prostoru, kde je vstup zakázán a taky rychle našly hangár 8, kde stojí to nové skvělé vozítko. Kate, Sarah, Joan a Shawny otevřely vrata, aby Dorothy mohla vyjet se supervozítkem. Jela krokem a děvčata hlídaly okolí. Už byly skoro u brány, když se z hlavní budovy vyřítila skupina vojáků s automaty. Děvčata by na ně nestačily. Neměly snad na vybranou. Vtom dostala Sarah spásný nápad. Na setinu sekundy jí zahlodala myšlenka „Co když to nezvládnu?“.

            „Hej!“ upoutala na sebe pozornost. „Hej! Pozor, jsou tu bílí mravenci! Máte je všude! Žerou Vám zbraně i oblečení. Odhoďte zbraně a rychle si sundejte hadry! Zahoďte to! Za chvíli se pustí i do Vás! Rychle běžte k bazénu! Oni se utopí. Rychle než Vás dostanou...“

            Vojáci zahodili automaty a rychle odhazovali své uniformy a stejnokroje. Za chvíli prchalo plno naháčů k bazénu. Děvčata se smály. Pomalu zapomněly, že musí co nejrychleji pryč. Všechny čtyři naskákaly do vypůjčeného auta a vyrazily, i s vozítkem v závěsu, k budově vojenské policie.

            Neuplynulo ani 12 hodin a byly zpátky. Velitel vyběhl na plac jakmile mu od hlavní brány ohlásili, že se speciální jednotka vrací.

            Obě auta elegantně zabrzdila vedle sebe. Z normálního vystoupila Joan, Sarah, Kate a Shawny od volantu. Z druhého - super vozítka - vystoupila Dorothy.

            „Jak, jak jste to dokázala řídit?“ vyhrkl překvapeně velitel.

            „Dokázala. Jsem odborník přes veškeré vozidla. Uřídím kolo, motorku, auto i letadlo, traktor a takovýhle, promiňte mi ten výraz, primitiv mi nedělal hlavu. Je ale fakt, že má dobré speciální funkce.“ odpověděla Dorothy s naprostým klidem.

            „Poručíku, mohl by jste nás hodit na letiště?“ ozvala se Kate.

            „Děkuji.“ jen na to se zmohl velký Boss.

            Soukromé letadlo čekalo i s piloty připraveno na dráze. Doma byli za půl hodiny. Nissan před letištěm klidně čekal až se dostaví jeho posádka. Když se ohlásily na L.O.C.u a povykládaly si Austerichem, byly propuštěny do „domácího ošetřování“.

            V apartmá se první nacpaly do koupelny. Pak slastně ulehly dospat zameškané noci. Ještě tak, tak stačily uklidit improvizované lůžka z „minula“. Ráno si povídaly o uplynulém týdnu. Bylo pondělí ráno a děvčata se rozhodly, že se zajedou podívat na svůj budoucí domov.

            „Stejně byl ten týden zvláštní.“ řekla Sarah.

            „Jo. Bylas skvělá. Úplně super. Kdybych byla jedním z nich, zbláznila bych se.“ řekla Joan.

            „To je fakt. Byla si super.“ chválila její výkon taky Dodo.

            „Všechny jste byly super.“ řekla Sarah a šla se obléct na cestu. Ostatní ji následovaly.

Chapter six

 

Nobody Is Perfect 

-

What Is Not Often Talking About

           

            Zatím novým členkám S. A. C. všechno vycházelo. Austerich se až divil. Tři akce a všechny dokonale vyřízeny. Ale nic netrvá věčně...

            Zrovna se na cvičné ploše rozbíhal cvičební program, když v apartmá č. 381658 zařinčel telefon.

            „Slyším,“ zvedla Kate sluchátko.

            „Velitel Brayhoffen. Za 5 minut v L.O.C.u“ ozval se hlas na druhém konci drátu jasně a celkem naléhavě.

            „Rozumím.“ odpověděla Kate a hlas ztichl nadobro.

            „Máme akci!“ hlásila Kate všem ostatním. Rychle vyrazily do L.O.C.u. Stihly limit.

            „V jižní části Austrálie se nám stala nehoda. Tady je složka s informacemi. Po cestě si to pročtěte. Tady jsou letenky. Hodně štěstí.“ řekl velitel  Brayhoffen a tím to pro něj skončilo.

            Dívky se sbalily a rozjely se na letiště. V letadle si pozorně pročetly instrukce.

            „Takže FBI potřebují vymítače. To si ale nevybrali dobře.“ ozvala se Kate, když dočetly lejstra. Než si zapamatovaly podrobnosti, přistáli. Na letišti čekal Ford Transit pro přepravu osob, aby dívky odvezli na základnu. Auto zaparkovalo na dvoře ze všech stran obehnaném zdí... Kromě auta a speciální jednotky S. A. C. byl na dvoře jen jediný člověk.

             „Poručík Gilbert.“ přihlásil se k nim ten muž. „Naše jednotka Vám byla přidělena jako posila.“ řekl  a zřejmě mu vadilo, že bude se svou jednotkou „posluhovat nějakým puberťačkám“. Mlčky došli do operační místnosti v hlavní budově. Místnost nebyla nijak přepychově zařízena. Uprostřed stálo několik židlí, na stupínku byl psací stůl se židlí a na zdi bylo shrnuté promítací plátno, z tabulí visí mapa.

            „Můžete nám ukázat, kde má ten barák být?“  neotálela Sarah. Poručík Gilbert naštvaně přistoupil k mapě za tabulí a odkryl ji. Z pravého horního rohu vytáhl žlutý špendlík: „... tady je ta budova.“

            „Dobře. Máte o nich něco v počítači?“ zeptala se Sarah.

            „Podívejte se sami.“ odsekl Gilbert a rychle opustil místnost. Děvčata se rozesmály sotva za ním zapadly dveře.

            Shawny zasedla k počítači, aby získala nějaké informace o velkovýrobně „koksu“. Zjistila ale jen „staré“ věci, jako kam to dodávají, a že to nikdo nenašel. Ještě ten večer se s Gilbertovou jednotkou přesunuly do vzdáleného okolí budovy, aby mohly sledovat provoz. Okolo půlnoci se u hlavní brány rozsvítil velký reflektor. Ze silnice byl slyšet hluk motoru. Otevřela se brána a žlutý náklaďák zacouval ke dveřím a vypnul motor. Jen tam tiše stál, reflektor svítil a nic se ani nehlo. Všude byl klid. Ani řidič nevylezl z kabiny. Asi po půl hodině náklaďák nastartoval a pomalu vyjížděl z brány. Dveře byly zavřené a brána se taky zavřela. Za chvíli zhasl i reflektor. Opět se všechno uložilo ke spánku.

 

 

            Ráno se rozespalý Gilbert ptá své hlídky: „Dělo se v noci něco?“

            Hlídka svorně odpovídá: „Ne“

            „Usli jak špalky. V noci odvezli dodávku. Trvalo jim půl hodiny než to naložili.“ ozvala se Joan.

            „Je to tak. Nevím co to jsou zač.“ rýpla si taky Shawny. Gilbert se zatvářil kysele. Skřípal na zubech, zatínal pěsti, seřval hlídku a s děvčaty se nebavil.

            Okolo poledne se hlavní brána znovu otevřela a zacouval do dvora včerejší náklaďák (vlastně už dnešní). Z kabiny vystoupil nějaký muž a zmizel ve dveřích. Za patnáct minut se vrátil do kabiny a náklaďák odjel.

            „To byl on.“ ozvala  se Joan.

            „Jo. Včera převzali dodávku a dneska to byl tenhle zaplatit. Najdeme tam tak akorát deset dávek.“ přidala se Sarah. Gilbert zmodral, ale neřekl ani slovo. V hlavě se mu ovšem honily různé nadávky. Hlavně ty, které se nedají zopakovat.

            Dívky se rozhodly počkat ještě jeden den. Nic se nestalo. Z domu nikdo nevyšel ani nikdo nepřijel. Žlutý náklaďák se neukázal.

            „Kate, můžeme?“ zeptala se Joan.

            „Jo. Bezpečák není složitý. Vím, kde je hlavní jistič, takže to bude hračka. Ale podle mě to nebude třeba. Plot je jenom před hlavním vchodem. Kamery mají taky jenom vpředu.“ odpověděla Kate.

            „Dobře. Vyrazíte na můj povel.“ oznámila Joan a po očku se podívala na Gilberta. Zuřil.

            „Jestli to nevyjde, tak jsme v háji.“ pronesla tiše Dorothy, když pomaličku stahovali „smyčku“ (obklíčení).

            Když už byli blízko, dali se do klusu. Dvacet pět lidí se rychle blížilo k domu, když je zachytily utajené kamery. Zpráva o vetřelcích se šířila neobyčejně rychle. I když už odeslali obrovskou dodávku, nebyli připraveni na „návštěvu“. Rozhodli se raději pro zkázu než pro basu. Dvanáct lidí nervózně pobíhalo a kontrolovalo dráty. Celá budova byla totiž zajištěna výbušninami. Jeden jediný knoflík to všechno odpálil. Všichni se shromáždili okolo svého šéfa a ten zmáčkl červený knoflík na odpalovači. Nikdo z nich se nebál smrti. Všichni „tam“ šli dobrovolně.

            FBI a děvčata se rychle blížili k domu. Jakoby jim za patama hořelo. Vtom se ozvala ohlušující rána a něco oslepilo jejich oči. Byl to výbuch. Všichni okamžitě leželi na zemi.

            Celá budova se vznesla. Oblohu překryl mohutný oblak prahu a části zdiva s rachotem dopadaly na zem. Některé kusy zabloudily až k nim.

            Jakmile se prach z větší části usadil, hnal Gilbert své lidi do trosek.

            „Plastická. V celé budově.“ promluvila Dorothy do absurdního ticha. Děvčata zůstaly ležet a dívaly se na tu spoušť a jak se hoši z FBI hrabou v troskách s nadějí, že něco najdou. Tomu zmatku kraloval Gilbert. Bílý jako stěna pobíhal mezi svými lidmi a naříkal. „Jakto?“ opakoval.

            „Tak, a tím jsme skončily.“ vydechla Joan.

            „Jo Bylo to skvělý.“ odsekla Shawny.

            „Sakra!“ vykřikla najednou Kate, která se otočila na záda. Ostatní dívky na ni upřely pohled. „Ministerstvo obrany Vám sděluje, že Vaše dcery padly za blbost... Prošvihly jsme kamery.“ poslední větu Kate procedila mezi zuby.

            Vtom  se nad nimi objevil Gilbert.

            „Je někdo zraněn?“ zeptala se Sarah.

            „Jeden z mých mužů.“ odprskl Gilbert. „V budově je houby...“ pronesl naštvaně a odvolal své muže.

            „Vrtulníky tu budou každou chvíli.“ ozvala se Dorothy.

            Zraněného sergeanta si odvezli zdravotníci ve svém vrtulníku, ostatní se rozdělili do vojenských nákladních. Jeden z vrtulníků letěl rovnou na letiště, odkud za hodinu odlétaly členky speciálního bojového komanda. Celou cestu přemýšlely, jak si jich (těch kamer) mohly nevšimnout. Jak to, že je to netrklo. Vždyť  ten reflektor se rozsvítil tehdy, když náklaďák  vjel na území sledované kamerami.

            V kanceláři L.O.C.u se je Austerich snažil vzpamatovat: „Vždyť jsem Vám při nástupu říkal, že vždycky všechno nevyjde podle Vašich představ. Že to není jako Rambo a jiné filmy. Je to tvrdá realita.“ na chvíli se odmlčel. „Byli tam taky ti chlápci z FBI.“ namítl.

            „Ti si nevšimnou ani hovna dokud na ně nezačne smrdět z jejich boty.“ řekla Dorothy.

            „Přesně. První hlídku prospali. Všichni. Teda kromě nás.“ dodala Joan.

            „Není to Vaše chyba. Byly dobře maskované. Prozradil je vlastně odlesk od slunce, ne?“ snaží se Austerich.

            „Jo. Něco se tam blýskalo.“ přiznala Kate.

            „Tak vidíte. Někdy to budou i horší věci než přehlédnuté kamery.“ skončil  Austerich proslov. Dal děvčatům jasně najevo, že se o tom nebude bavit.

            „Jo, a mám pro Vás jednu zprávu. Zítra se vrátí z marodky major Hedgehog (z angl. ježek). Váš velitel.“ řekl a „sladce“ se usmál.

            V noci dívky špatně spaly. Měly špatné sny z první nepovedené akce. Brzy ráno přišel Austerich, Hedgehog měl přijet až později, k pokoji dívčí jednotky. Zaklepal. Otevřely se dveře. Za nimi stála rozespalá Kate.

            „Potřebuji Meighenovu.“ řekl Austerich.

            „Pojďte si ji vzbudit.“ zabručela Kate a šla se zahrabat pod peřinu. Zmatený Austerich chvíli stál zmateně na prahu a pak se pohl kupředu. Prošel pokojem a našel ji spokojeně spát. Lehce s ní zatřásl. Dorothy se vymrštila rychlostí blesku.

            „Klid.“  promluvil Austerich. „Oblečte se, potřebuji dopravit hlídku na pozorovatelnu.“ oznámil.

            „Ano pane. Hned budu.“ odpověděla Dorothy.

            Za chvíli už startovala menší nákladní vrtulník se třemi muži. Pomalu, jakoby to vychutnávala, odlepila kovovou hmotu od země a zamířila na místo určení. Řídila se jen podle mapy a přece trefila na místo. Posádka vystoupila a vrtulník se obrátil k domovu. Bylo hezké ráno. Sluníčko svítí, stromy jsou čistě zelené...

;Vtom začíná vynechávat zadní vrtule. Dorothy nešťastně svírá řídící páku a zkoumá budíky na palubní desce.

            „Sakra!“ vykřikne „Vždyť je všechno normální.“ znervózní. Snaží se rychle přemýšlet. „Co se může dít? Všechno funguje až na tu zatracenou vrtuli.“  Zavázala  řídící páku do stabilní polohy a rozhodla se , že se podívá co tomu je. Vrtulník se nekontrolovatelně točí do kolečka jako beze smyslu. Vzadu není nic vidět. Žádná porucha, co by byla okamžitě viditelná. Najednou to s vrtulníkem škublo a začal se rychle řítit k zemi. Nebyl vysoko, proto se Dorothy bleskově rozhodla. „Skočím!“ blesklo jí hlavou a otevřela si boční dveře. Všechno trvalo jen několik sekund, než opustila neovladatelný stroj.

            Padala chvíli a ne rychle. Ani si neuvědomila, že vůbec spadla, kdyby ji nebolela noha. Vrtulník ještě kousek „odletěl“ a pak s rachotem dopadl mezi stromy. Nevybouchl, ale Dorothy k němu nešla. Obrátila se a vyrazila k základně.

            Na základně Austerich netrpělivě přecházel po přistávací ploše. Mezitím ostatní dostaly práci v centrále, kde hledaly informace o určitých akcích. Pak se přidaly k Austerichovi. Ani po hodině nervózního pochodování se vrtulník  neobjevil. Austerich znervózněl ještě víc. Za chvíli přijelo na přistávací plochu auto. Bylo to civilní auto s tmavými skly. Austerich a čtyři dívky si ho všimly jen letmo. Vyhlíželi ztracený vrtulník. Z auta vystoupila Dorothy.

            „Děkuju.“ řekla muži za volantem.

            „Dodo!“ vyjekla překvapeně Shawny. Všichni se otočili na ni.

            „Kde je vrtulník?“ promluvil Austerich přiškrceným hlasem.

            Vtom malým elektrickým vozítkem přijel major Hedgehog. Vysoukal se z těsného autíčka přišel ke skupince. Protože zaslechl poslední slova, zeptal se:  „Jaký vrtulník? Co se to tu děje?“ Všichni ztuhli.

            „Děvčata, tohle je major Hedgehog.“ řekl ještě přiškrceněji Austerich. „Pane, tohle je Vaše skupina.“

 

            „Co je s jakým vrtulníkem?“ nenechal se major opít rohlíkem.

            „Je rozbitý. Spadl. Nedal se ovládat. Zadní vrtule vynechávala. Můžu vzít náklaďák a dovézt ho? Je mi to líto. Nemohla jsem... Vyskočila jsem. Ten stroj byl neovladatelný...“ bránila se Dorothy.  „Uřídím všechno, ale neovladatelný vrtulník bez zadní vrtule ne.“ pomyslela si a následovala oba své velitele s ostatníma do velitelského centra. Tam chudáka Dorothy vyslýchali jakoby to s tím vrtulníkem udělala schválně.

            Asi hodinu poté jela Dorothy s celým „zbytkem“, aby posbírali vrtulník. Major - viletel „musel“ - z vlastní vůle - jet s nimi. Na místě se značně podivili, že se z toho vůbec dostala. Bylo to neuvěřitelné. Major pobíhal okolo jako blázen. Vypadal přehnaně spokojeně (tělesně). Měl svraštěné čelo, šedivé vlasy rozcuchané, břicho jako těhotná žena - zřejmě se mu dobře dařilo.

            „Ať mi dá pokoj dekubitus jeden.“ pronesla Dorothy , když bylo naloženo a když se na chvíli vymanila z jeho dohledu. To stačilo. Z majora udělali dekubitus. A sedlo to. Ostatní se rozesmály, když připevňovaly provazy k ložné ploše přívěsu. Rychlými pohyby utáhly jištění, aby vrtulník někde nenechaly. Jedinou obavu měly z toho, že vrtulník vybuchne. Výbuch ale nemohl nastat, protože motory vychladly a všechno bylo vypnuto. Ta pravděpodobnost výbuchu byla nulová. Proto se naskládaly do kabiny kamiónu, zatímco Dekubitus se nasoukal do kabiny pojízdného jeřábu a nerušeně opustili místo nehody.

            Po návratu do D.C. ještě Austerich, Dekubitus a Dorothy sepsali něco jako výpověď, zařadili tam taky zprávu techniků o tom, co nehodu způsobilo. Jelikož se Dodo mohla na to taky podívat, hned při skládání, než dorazili technici (navrhla se, že u stroje počká), věděla, že všechno způsobilo ucpaný přívod maziva a zauzlené elektrické drátky. Přesto to ale vypadalo jako úmysl. Po sepsání všech otřesných lejster velitelé případ uzavřeli, přístroj odepsali a pilota nechali „žít“.

            Hedgehog ale „poskládal“ komisi, aby to projednali. Každý, kdo jednou stál před komisí, sám jistě pochopí. Dorothy stála v rohu místnosti. Vyděšená a propocená pod palbou otázek. Čekala, že ji za chvíli vyhodí oknem nebo pověsí. Když prohlásili (komise), že to byla nehoda a zničeného pilota propustili, jakoby se vzduch obohatil na kyslík. Za dveřmi spadl Dorothy kámen ze srdce. Divte se, že to neprorazilo podlahu. Zničeně si setřela z čela pot a kráčela za ostatními, které čekaly za dveřmi komplexu komisních místností.

            „Tak co?!?“ vrhly se na ni.

            „Po krutém křížovém výslechu prohlásili to, co bylo jasné od začátku - nehoda.“

            Pomalu vyrazili ke svému „apartmá“ přímo do náruče příjemné sprchy, teplých peřin a (snad) sladkých snů.

Chapter nine

 

At The Survive Camp

 

            Ve smluvený den, týden před koncem dovolené, se dívky - speciální agentky speciální bojového komanda - vrátily do svých domovů, aby si stihly rozhýbat zlenošelou tělesnou schránku pro další akci. Nablýskané, speciálně vybavené auta zastavily před domečky od této chvíle mohly odpočívat. Všechny, jako jeden muž vyložily auta a začaly vybalovat.

            „Crrr!“ ozvalo se zuřivě z tmavě šedého saka. Joan znechuceně popadla svůj mobilní telefon. „Ano?!“ ozvala se.

            „Tady Operátor. Kde teď jste?“ ozvalo se ze sluchátka.

            „Právě jsme přijely domů.“ odpověděla Joan.

            „Dobře. Šéf s Váma chce mluvit. Buďte za 20 minut v D.C.“ ohlásil operátor a zavěsil. Joan vztekle odhodila telefon, ale rychle napsala zprávu na komunikátor o znění:

„Ihned u Apache.“

            Tato zpráva zastihla všechny ostatní agentky v pilném vybalování. Všeho tedy nechaly a šly na louku, kde stojí vrtulník, kterému nikdo neřekne jinak, než Apache.

            „Co se děje?“ srazily se u stroje Joan a Shawny.

            „Nevím. Asi nějaký průšvih.“ odpověděla  Joan a nastoupila.

            „A to jsem si chtěla dát očistnou koupel. Asi rozbiju všechny telefony.“ oznámila ostatním zpoza řízení Dorothy.

            Když přistály, čekal už na ně na ploše doprovodný důstojník a odvedl je ke kanceláři majora Hedgehoga.

            „Co se děje?!“ ozvala se bez pozdravu Dorothy sotva vešly do místnosti.

            „Mám pro Vás odpočinkovou práci.“ odpověděl  major a vůbec se nepozastavil nad tím, že se tento rozhovor začal bez pozdravu.

            „Pane, ale my máme ještě týden dovolené, které se nevzdáme jen kvůli nějaké obyčejné akci, kterou by zvládli i nováčci.“ pronesla rozhodně Joan.

            „Podívejte se, tak jednoduché to zase není. V táboře přežití ve státě Oregon se stalo za poslední měsíc podezřele vysoké množství smrtelných nehod. Vy budete nenápadné a bude to pro Vás jako procházka letní zahradou.“ vysvětluje  major na svou obhajobu.

            „Ale stejně, to by mohlo ještě týden počkat.“ přidala se Kate. „Těm mrtvým už stejně nepomůžeme...“

            „To si myslíte Vy. Upozorňuji Vás, že dostanete „volné ruce“. Můžete dělat cokoli, co bude správné, alespoň podle Vás, a hlavně, a to Vám nařizuji, musíte být nenápadné. Rozmyslete si to.“ hájí svůj názor major. Pak se zvedl od stolu a opustil kancelář, aby se mohly agentky rozmyslet.

            „Já nevím. Máme ještě dovolenou. Té si jen tak neužijeme.“ brání se Joan.

            „No jo, ale pak zase možná dostanem ten týden zpátky.“ přemýšlí Sarah.

            „Víte co? Vezmem to, ale budem chtít ten týden v náhradním termínu.“ navrhla Kate.

            „No, to je fakt. A taky se tam rozhýbem líp než doma.“ přidala se Dorothy.

            „Zajděte někdo pro majora. Už je rozhodnuto.“ pronesla Shawny a usadila se na svou židli pohodlněji.

            „Pojďte dál pane. Už jsme se dohodly.“ otevřela Kate dveře kanceláře.

            „Tak dobře. Jak jste se rozhodly?“ zajímá se major.

            „Bereme to.“ odpověděla za všechny Joan. „Ale máme jednu podmínku.“ dodala.

            „Jakou!?“ zhrozil se major.

            „Po návratu z akce si vybereme ten ztracený týden dovolené.“ usmála se Dorothy.

            „Tak když jen tohle, tak je to v pořádku. Tady je informační materiál.“ řekl  major spokojeně a podal obálku s papíry Sarah, která je nejblíž u stolu.

            „O.K. Jdeme na to.“ povzbudila Shawny ostatní a za chvíli seděly ve vrtulníku a studovaly materiály.

            Druhý den ráno, to už měly naprostou jistotu  o svých postavách, odletěly do D.C., odkud je major vypravil, s udiveným pohledem, na letiště. Soukromým letadlem odletěly do státu Oregon. V letadle vášnivě diskutovaly o tom, jak dají zabrat instruktorům v táboře. Měly skvělý plán. Z letiště odjely autobusem až k táboru. Tam se u brány švitořivě prokázaly přihláškou na měsíční kurs přežití.

            „Doufám, že dostaneme čisté povlečení.“ prohodila jen tak Dorothy se smíchem. Jeden ze tří „vrátných“ - strážců brány odklusal i s papírem do velitelovy kanceláře.

            „Páni a dámy,“ vydechla si Kate, „doufám, že nás taky naučí takhle běhat.“ a její oči se upínaly přímo na běžícího mladíka.

            Oba strážci, kteří zůstali na bráně jenom obraceli oči v sloup. „Tak takového něco jsme tady ještě neměli. Jestli tyhle slepice vydrží týden, tak to bude moc.“ svěřil se jeden druhému tak, aby je neslyšely. Byli však na omylu. Přes pubertální švitoření velmi bedlivě sledovaly okolí.  Taky reakce na jejich přítomnost a s výsledkem byly spokojeny.

            „Pojďte se mnou.“ oznámil běžící mladík dívkám a svým kolegům podal lístek od velitele, kterým potvrzuje nástup těchto pěti děvčat.

            Děvčata sebrala svoje batůžky a se smíchem následovaly mladíka k velitelské budově. Dorothy se ještě otočila na oba strážce na bráně posunula si provokativně kšiltovku do čela a mrkla na ně. Se smíchem pak rychle sdělovala ostatním jejich reakci.

            Oba strážci se na sebe pohoršeně podívali a okamžitě začali skládat nemalé sumy na sázku. „Nevydrží ani týden...“

            Sotva velitel zahlédl pětici rozverných „žab“, vstaly mu zbývající vlasy na hlavě do pozoru. Musel se posadit a několikrát se soustředěně nadechl. To už strážce zaklepal na dveře.

            „Vstupte.“ odpověděl velitel na zaklepání.

            „Pane, noví členové hlásí nástup.“ ohlásil dívky strážce a odešel zpět do služby.

            „V pořádku. Pojďte dál.“ držel se velitel. „Teď dostanete nejstručnější instrukce o kázni a způsobu života v tomto táboře. Více se toho dozvíte v průběhu výuky.“ vysvětloval  velitel a švitořivé mladice pozorně naslouchaly.

            „Takže, v tomto táboře dostanete pouze základní potraviny a vybavení. Budete se řídit pokyny svého vedoucího, který povede Váš výcvik. Pokud se rozhodnete výcvik vzdát, tak Vás do týdne můžeme propustit. Později už odtud není možno odejít. Dobře si to rozmyslete.“ řekl a zmáčkl knoflík na telefonu.

            „Danielsi! Pojďte si pro skupinu.“ řekl stručně a zavěsil. Za chvíli do místnosti vstoupil hromotluk v maskáčích. „Tak jsem zde pane.“ ohlásil se.

            „Tohle je Vaše skupina Danielsi.“ odpověděl velitel a usmál se na něj.

            „Ale pane...“ nestačil promluvit.

            „Danielsi,“ pokynul mu, aby šel blíž. „Vymlať z nich duši. Chci je vidět poražené odcházet do tří dnů.“ zasupěl velitel.

            „Rozkaz pane.“ ožil Daniels. „Tak jdeme slečinky. Ukáži Vám vaše bydlení.“ šklebil se Daniels a kráčel po ušlapané hliněné cestičce ke srubu mezi stromy. Děvčta za ním stále vesele švitořila.

            „Panečku! To máme bydlet tady?“ ozvala se zhnuseně Sarah a vytřeštila oči.

            „Tady bude asi velkochov štěnic.“ vyprskla Joan.

            „Ha ha ha ha ha. Nic lepšího tady nedostanete.“ mohl se smíchy potrhat Daniels. „Na postelích máte oblečení. Za půl hodiny si pro Vás přijdu.“ pronesl Daniels a zamkl za děvčaty dveře.

            „Panečku, to je děsná barva.“ odfrkla si Sarah.

            „Podívejte na ty boty!“ podotkla Shawny.

            „To snad nemyslí vážně, že v tom budeme chodit?!“ zašklebila se Joan.

            „Jak v tom vypadám?“ rychle se oblékla Dorothy. Všechny ostatní se rozeřvaly smíchy. Dorothy s nimi.

            „Náhodou je to celkem pohodlný.“ ozvala  se Kate taky převlečená.

            „Celkem dobrý. Až na to, že je mi to velký.“ podotkla  Shawny.

            „Tak si to zahni a uvidíš, že to bude lepší.“ chichotaly se děvčata. Poté si zavázaly boty, vyzkoušely postele a rozdělily si je.

            „No, nevím. Asi si to rozmyslím a pojedu domů. Nějak se mi tu nelíbí. Je tu plno špíny.“ naříká Dorothy.

            „A jsou tu tvrdý postele.“ přidala se Kate.

            Vtom zaharašil v zámku klíč. Dívky zmlkly. Dveře se otevřely hned za nimi stál hromotluk Daniels s tvrdým úsměvem.

            „Tak! Už jste přichystané. Takže si Vás trošku prověříme.“ šklebil se. „Pohyb!“ zařval a vyběhl na lesní cestičku. „Tak do toho slečinky. Běžíme.“ ozývá se Danielsův hlas nedaleko před nimi. Děvčata na sebe spiklenecky mrkly a rozklusaly se za Danielsem, který je vůbec nešetřil. Běželi lesní pěšinou a chvílemi i neschůdným terénem. Kořeny, nekořeny, kopce, nekopce... Po několika stech metrech vyběhli z lesa a ocitli se na louce. A stále běželi vpřed. Seběhli prudký kopec a pod ním teče potok.

            Daniels znalý terénu, potok hbitě přeskočil, zato Kate, Shawny a Dorothy rychle nezareagovaly. Zatímco Joan a Sarah efektivně potok přeplachtily, ty tři se rozplácly ve vodě. Na dně skončila Dorothy, na ni se svalila Kate a poté, co zakopla o nohu své již ležící kolegyně, rozplácla se na vrch Shawny s kletbami.

            Daniels se na chvíli zastavil. Nechtěl přijít o skvělou podívanou. Sotva, že si udržel vážnou tvář. Skoro okamžitě poté se rozkřičel na celé kolo: „Tak pohyb! Neválejte se tam. Teď se běží!“

            Joan a Sarah pomohly rozpustit tu valnou hromadu, aby se mohly dát zase do běhu. Čekala je ještě pořádná štreka. Z louky se zase ocitli v lese. Ten byl tentokrát mnohem drastičtější než ten první. Člověk se nemohl dívat ani pod nohy na kmeny a kořeny, ale ani na větve a větvičky, které je šlehaly přes oči. Když konečně opustili otřesný les, okamžitě je přešel smích a radost. Po kousku trávy se před nimi tyčil obrovský kopec z písku.

            Daniels vyšplhal nahoru jakoby nic, zatímco naše „primadony“ se nahoru škrábaly za pomocí zubů i nehtů.

            „No, není to nejhorší.“ prohlásil překvapení Daniels s očima přimraženýma na svých stopkách, sotva se nahoru vyšplhala poslední Dorothy. Všechny zhluboka odfukovaly a pomalu se nemohly ni hýbat. Vypadaly, že za chvíli zemřou na nedostatek kyslíku.

            „Páni, měla jsem se dát radši na hereckou školu.“ pomyslela si Joan.

            „Tak a teď by jsme mohly začít makat.“ napadlo Shawny.

            „Tak se zvedáme slečinky. Naše show ještě neskončila.“ culil se Daniels jak sluníčko a rozběhl se ke dvoumetrové stěně z dřevěných desek. „Dejte se do toho slečinky. Doufám, že se obejdete bez žebříku.“ hihňal se jak teplouš.

            Shawny se zatvářila vražedně  už chtěla „zídku“ pokořit jediným skokem, když ji Sarah nenápadně dloubla do žeber. Shawny okamžitě ustoupila od svého úmyslu a podle dohody se začala teatrálně drápat nahoru. Jakmile se dostala těžištěm na hranu zastavila se a zhluboka oddechovala.

            „Pohyb!“ zahulákal Daniels a Shawny se neochotně sesula na zem. Postupně stěnu zdolaly všechny. Tím ale tenhle „přijímací pohovor“ ještě zdaleka neskončil.

            „Teď si poležíte. Tahle disciplína se Vám určitě bude líbit.“ provokoval  Daniels a postavil se vedle dřevěné konstrukce potažené ostnatými dráty. „Tak k zemi a ať už jste na druhý straně.“ ozval se  a zálibně se díval na ty pubertální nešiky.

            Děvčata se snažily působit co „nejzeleněji“ a to se jim perfektně dařilo. Alespoň podle reakcí pana Danielse.

            „Au!“  ozval se najednou výkřik zpod konstrukce. To vykřikla Kate. Jak se snažila zdvíhat zadek, tak si ho napíchla na ostnatý drát. Daniels úplně zrudnul, jak se snažil dusit smích, aby nevypadal trapně. Konečně byly všechny na druhé straně.

            „No, tak jak se cítíte?“ šklebil se Daniels, když děvčata stály na nohou.

            „Chtělo by to sprchu a čisté oblečení. Jsme jak prasata.“ ozvala se Kate.

            „Žádné takové. Nic si nezasloužíte. Tady si nikdo nebude vymýšlet. Jdeme zpátky.“ zavelel Daniels a děvčata se rozklusaly za ním.

            V hlavní budově, kam je zavedl, dostaly v papírovém sáčku svoje jídlo a šly zpátky do srubu. Děvčata se ani neobtěžovaly zouvat a rozvalily se na postele. Po chvíli se Kate zvedla, aby se pokusila otevřít dveře, které za nimi Daniels zamkl. S hrůzou zjistila, že zmizely jejich batůžky.

            „Joan, odnesli nám věci.“ oznámila suše.

            „To je O.K. Vím, kde jsou. Jestli se dostanem ven, dostanem taky naše věci.“ ozvala se Sarah ze své postele.

            „Já tam mám věci.“ řekla nešťastně Kate. „Prstem ten zámek neotevřu.“

            „Tak si vyber něco z mého repertoáru.“ ozvala  se Dorothy a podává Kage krabičku s nářdím.

            „Jakto, že to máš?“ ptá se Kate překvapeně.

            „Já se svýho nádobíčka nevzdám.“ culila se Dorothy. „Strčila jsem si to do kapsy při převlíkaní.“ přiznala.

            Kate si vybrala uzoučký šroubováček a zaharašila jím v zámku. Zámek okamžitě povolil a dveře se otevřely.

            „Tak jdem na obhlídku. Musíme si zmapovat tábor, aby jsme si pamatovaly, kde to vůbec jsme.“ ozvala se Shawny už na prahu budovy.

            Vstoupily do tmy a nepozorovány se dostaly mezi komplex budov. Opatrně a tiše zjistily co která budova skrývá. Našly „přijímací kancelář“, skladiště, kuchyň, jídelnu, další ubytovací sruby - prázdné a budovu s pokoji vedoucích skupin a speciálních figurantů či nepřátel. Taky se jim podařilo najít malý přístěnek u svého srubu, kde si po zdolání zámku, vyzvedly své věci pro osobní potřebu, které si přinesly s sebou. Pak se s klidnou duší navrátily do svého srubu a rozvalily se do svých postelí.

            „Jsem zvědavá, co si na nás ten drsňák vymyslí zítra.“ ponesla Kate téměř obřadně.

            „Jo, a mě by zajímalo, v kolik budeme mít budíček.“ ozvala se Dorothy.

            „Ať už to bude zítra vypadat jak chce, měly by jsme se na to trochu vyspat. Co vy na to?“ ptala se Joan a už se uvelebila pod spacák. Všechny souhlasily. Pohodlně se uložily a rychle usly.

            Ráno je vzbudila příšerná rána. Jakoby někdo střelil z děla. Bleskurychle vyskočily, ale pak se uklidnily. Vždyť je to gong na place před budovou, kde má kancelář „šéf“.

            „To je teda budíček.“ protřela si oči Sarah.

            „Jo. Vsadím se, že by to vzbudilo i mrtvolu.“ přidala se Shawny.

            „Já jdu ještě spát.“ svalila se Dorothy zpátky na postel.

            „Jasně. Vylízám teprve až přijde drezér.“ zalehla taky Joan.

            „No, myslím, že být Vámi, radši vstávám. Právě přichází pan Důležitý.“ culí se Kate a na důkaz pravosti jejich slov zarachotí v zámku klíč.

            Ve dveřích stojí Daniels s načesanou pěšinkou v čistých maskáčích  culí se jak sluníčko. „Vstávat slečinky! Rozcvička z Vás vyžene všechno!“ huláká a míří na plac. Děvčata za ním.

            Sama o sobě ta rozcvička nebyla krutá. Jediné co bylo kruté je, že trvala více než hodinu a bez snídaně. Tu dostali všichni až teprve po skončení rozcvičky.

            Dívky se s chutí vrhly na chleba, který nejspíš zažil Adama i Evu ještě v plínkách, salám co se tvářil docela čerstvě a čaj, jestli se tak dalo říct studené kalné vodě v plechových hrnkách. Snědly všechno, protože potřebovaly doplnit ztracenou energii.

            Po snídani jim Daniels milostivě odemkl dveře z budov okolo, ve které byly „veřejné“ sprchy. Zase za nimi zamkl se slovy: „Za půl hodiny si Vás vyzvednu.“ a zmizel. Všech pět děvčat se vrhlo do nevábných sprch a šťastně stály pod proudem teplé vody. Za půl hodiny, když se Daniels vrátil, štěbetaly stejně vesele jako včera při nástupu.

            „Takže už víme, kde hledat sprchy.“ usmála se Joan, když klusaly za Danielsem přes lesík stejnou trasou jako včera.

            „Dneska v noci se spojíme s D.C.“ pomyslela si Kate „Určitě něco zjistíme.“

            Blížily se k louce a už běžely z kopce do potoka. Joan skončila v potoce jednou nohou, ale přece v suchu. Stoupla na okraj. Sarah se opět podařilo překonat. Shawny pro jistotu předběhla své zbývající kolegyně, aby zase neskončila na vrcholu hromady a taky potok přeskočila. Kate a Dodo ho překonaly společně a společně v potoce „utopily“ jednou z obou noh. Jediné, co ze včerejší trasy vůdce vynechal byl nesnesitelný les. Jinak děvčatům nic neodpustil.

            Po obědě, skládajícího se z omaštěných vařených brambor, jablka a obarvené vody = čaje zase přišel výcvik. Tentokrát to byl boj a obrana... Večer je opět zamkl ve srubu a odešel za velitelem.

            „Pane, vypadá to, že si ty puberťačky nedají říct.“ svěřuje se Daniels.

            „Však Vy víte, co máte dělat.“ zašklebil se velitel.

            „Ano pane. Jedno Vám však řeknu, čekal jsem, že toho tolik nevydrží a ony se zatím docela důstojně drží.“

            „To mě nezajímá Dělejte, co máte.“ vyštěkl velitel a odešel.

            Mezitím dívky neslyšeny, nespatřeny opět opustily svůj srub, aby se mohly pomocí počítačové sítě spojit s D.C. Což díky Shawny a její odbornosti netrvalo dlouho. Rychle odeslaly kratičkou zprávu a zmizely.

            Další den se při jídle kontaktovaly s dalšími účastníky kursu. Hlavně se skupinkou vyděšených mladíků. Ti jim slíbili, že promluví. Jeden z mrtvých byl jejich kamarád.

            Po jídle a krátké pauze opět naklusaly pod vedením Danielse na cvičební loučku, kde dostaly dvě z nich nůž. Byla to Shawny a Kate.

            „Tak a pusťte se do toho. Do první krve.“ chechtal se Daniels. Dívky neochotně zaujmou bojovu pozici. Stojí proti sobě a obě vyčkávají. Žádné z nich se nechce zahájit souboj.

            „Tak do toho!“ povzbuzuje Daniels a přitom narazí do Kate tak,  jakoby udělala výpad. Shawny se snaží uhnout, ale bez úspěchu. Kate, která to nečekala padá a aby nespadla na zem, snaží se zachytit stojící Shawny. V Katyiném pádu se obě děvčata do sebe zaklínily, zachytily se navzájem a Kate nechtěně zranila Shawny svým nožem na rameni.

            Daniels se opět dusil smíchy a když zahlédl krvácejí rameno, prohlásil znechuceně „První krev. To by stačilo.“ a odebral děvčatům nože.

            „Tak, a teď Ty a já.“ ukázal na Sarah a provokativně se šklebil a poslal jí po kolegyních nůž.

            Sarah mrkla na ostatní a neohroženě se postavila před Danielse a zaujala bojovou pozici. Daniels se šklebil a oba vyčkávali. Nakonec zaútočil Daniels. Sarah jen nepatrně hnula trupem a velitel se netrefil. Po několika dalších výpadech už toho měl Daniels dost. Se zkřiveným obličejem vyrazil vpřed. Sarah hrála svou roli báječně. Jako na povel, když se Daniels blížil, vykřikla a vyrazila proti němu. Ten se prudce zastavil a překvapeně dívku sledoval. Ta si ho však ani nevšimla a běžela dál. Když byla těsně vedle něj, jen tak jakoby nic, máchla rukou s nožem a sekla Danielse do ramene. Doběhla ke skupince dívek a schovala se za ně.

            Překvapený Daniels si držel lehce krvácející a rameno a říká: „No, pro dnešek  toho myslím necháme. Teď si dáte třikrát ranní dráhu a pak domů!“ zařval a postavil se na „cíl“ - odbočku ke srubům.

            Dívky, nikým nesledovány si nejdříve ujasnily, jak to udělají v noci a pak se teprve daly do běhu. Tentokrát si nemusely dávat pozor na své chování.

            Když dobíhaly potřetí k Danielsovi, začaly opět hrát. Málem padaly, motaly se jim nohy, funěly... Tohle byla jediná Danielsova útěcha při svém zranění.

            Po pětiminutovém pochodu „na uklidněnou“ došly ke srubu, kde je Daniels opět zamkl. Byla už tma. Děvčata ještě pět minut krokovaly ve srubu a pak se tiše vyplížily do sprch. Odtamtud se čisté  a v čistém vydaly do srubu pěti mladíků.

 

 

            Když důkladně prohlédly okolí, zaklepala Sarah na okno a promluvila: „To jsme my od oběda. Můžeme dovnitř?“

            „Ale jsme zamčení.“ ozval se jeden z mladíků.

            „To není problém.“ odpověděla Sarah a Kate lehce zdolala zámek.

            „Pojďte, promluvíme si někde, kde máme jistotu, že nás nikdo nesleduje.“ ozvala se tiše Joan a vedla skupinku do  hustého lesa za srubem,  na místo předem určené.

            „Takže, jak už jste si mohli všimnout, nejsme jen tak nějaká banda puberťaček. Jsme tady proto, aby jsme Vám pomohly. Takže, jestli chcete, mluvte.“ začala Joan.

            „Jsme tady už deset dní. Ještě nikomu jsme neřekli o Markovi. Ani velitel naší skupiny neví, že jsme to viděli. Je to teprve pět dní.“ promluvil jeden z pětice. „Velitel vybral Marka k souboji s holí. Bojoval s jedním velitelem nebo někým stálým. Vyhrál. Ten chlap neměl zbraň a Markovi stačilo zasadit smrtící ránu, ale neudělal to...“ odmlčel se.

            „Tak to skonči!!“ vyjel na něj velitel. Ale Mark nechtěl. Velitel mu vzal hůl a s tím, že mu ukáže jak to měl udělat, na něj zaútočil. Shodil ho a pak ho mlátil tak dlouho, dokud ho to nepřešlo a pořád křičel „Tak jsi to měl udělat!“ Bylo to strašné. My jsme měli běhat a tak jsme rychle běželi na dráhu, kam nás předtím poslal.“ pokračoval další z mladíků.

            „Rychle ho potom odklidili a nám řekli, že to byla nehoda. Už jsme ho neviděli.“ dokončil první z nich.

            „To je hrůza. A ti další?“ zeptala se Kate.

            „To my nevíme. Možná by se tady našla skupinka, která ztratila člena. Vážně nevíme.“ odpověděl druhý hoch.

            „O.K. To bude dobrý. Však oni neujdou trestu. Byli by jste schopni nám v případě potřeby pomoct?“ ozvala se Joan.

            „Ano. Myslím, že ano.“

            „A myslíte, že by jste zvládli vypovídat u soudu?“ zeptala se Dorothy.

            „Asi ano. Už kvůli Marka.“ dostalo se jim odpovědi.

            Přibližně tou dobou spolu promlouvali také Daniels a velitel:

            „Pane, ty holky jsou snad lepší než jsme očekávali.“ pronesl znechuceně Daniels.

            „To máte od nich?“ ptá se velitel na Danielsův obvaz na pravém rameni.

            „Jo. Při tréninku s noži. Byla to ale náhoda. Ta holka než by se bila, radši zdrhla.“ zuřil Daniels.

            „A jak Vám udělala tohle?“ šklebí se velitel.

            „Zdrhala a nějak se ohnala rukou, kde měla nůž...“ zuřil.

            „Dobře. Je to na Vás Danielsi. Zítra odtud odejdou ráno, nebo je odvezte do lesa. Nasaďte jim noční akci, dělejte co chcete, jenom je zničte.“ udílí velitel rozkazy a sám si jde lehnout.

            „Joan, měly by jsme se vrátit.“ ozvala se najednou Sarah.

            „Co se děje?“ ptá se Kate.

            „Nevím, ale něco mi říká, že se máme vrátit jestli se nechceme prozradit.“ říká Sarah.

            „O.K. Mockrát díky za pomoc hoši a slibujem, že to tak nenecháme. Pojďte, odvedem Vás zpátky.“ rozhodla Dorothy a už se řítila ke srubu pánské pětice.

            „Dobrou noc.“ popřály jim ještě a Kate za nimi zamkla.

            Pak se urychleně vrátily do svého srubu, kde se hned potom co Kate zamkla vrhly do postelí a předstíraly tvrdý spánek.

            Asi za patnáct minut zarachotil v zámku klíč a do srubu vstoupil Daniels v plné zbroji. Jediným výkřikem vzbudil už spící děvčata: „Tak vstávejte, tohle není internát! Noční cvičení se Vám bude líbit!“

            Děvčat neochotně opouštěly zahřáté postele, ale byly dokonale probuzené. Tentokrát je Daniels vedl přes hlavní plac někam dozadu za budovy. Právě tam, kde jsou místní nástrahy v podobě např. ve výši kotníků tenký drát, ostnatý drát ve výši kolen, zakrytá díra v zemi nebo síť... Oklikami je Daniels zavedl na malou mýtinku a zmizel se slovy: „Čím dřív dorazíte do srubu, tím dýl můžete ještě spát.“

Byla naprostá tma. Děvčat sotva rozeznaly samy sebe mezi stíny stromů.

            „Tak jdem. Odhoďme herectví za hlavu a pojďme domů. Chce se mi spát.“ ozvala se odněkud ze tmy Dorothy.

            „No, když už půjdem okolo hlavní budovy, mohly by jsme se pokusit spojit s D.C.“ ozvala se Shawny z opačného konce tmy.

            „A ty máš sebou, mluvítko?“ ptá se překvapeně Kate.

            „Jinak bych se o tom nezmínila.“ ‘utřela’ ji Shawny.

            „Tak dost řečí. Už mě to tu přestává bavit.“ ozvala se odněkud Joan.

            „Jo, a já se chci taky ještě trochu vyspat.“ potvrdila Sarah.

            Děvčata vyrazily tmou a aby se nerozdělily, tak si tiše povídaly. Cesta na mýtinku oklikami jim trvala přibližně dvacet minut. Zpátky na hlavní plac se dostaly pomalým krokem kvůli sledování nástrah za patnáct minut. Než se dostaly na hlavní plac, schovaly se za hlavní budovou, kde se Shawny opět spojil se svým velitelstvím. Ohlásila, že jsou na stopě a že do tří dnů bude akce skončena. Z druhé strany jim pouze ohlásily příjem. Pomalým krokem se dokulhaly ke srubu, kde už je čekal Daniels.

            „No ne!“ zvolal. „Čekal jsem Vás tu mnohem později. Tak tedy dobrou noc.“ zašklebil se a zamkl za děvčaty.

            „Zítra uvidí pacholek jeden.“ ozvala se Joan zpod spacáku.

            „Skončeme to už. Chci domů.“ zaskuhrala Dorothy.

            „To je sice fakt, ale fakt je taky to, že my ostatní chceme spát až do budíčku.“ ozvala se Sarah.

            „Dobrou!“ ohlásila se taky Kate,  zatímco Shawny už ‘zařezává’.

            Ráno proběhlo klasicky, ale pro Danielse ne. Když skupinky snídaly, tentokrát měkký chleba, sýr a obarvenou vodu, dostával pořádné kapky od velitele.

            „Odvezete je do lesa! Okamžitě! A pošlete za nimi jednotku! Už je tu nechci ani vidět. Ať už jsou pryč!“ supí velitel a Daniels se sklopenou hlavou opouští kancelář.

            Náhle na plac přijíždí vojenský džíp a z něj seskakuje, téměř ještě za jízdy, Daniels a huláká na svou skupinku: „Nastupovat! Jedeme pracovat!“

            Děvčata nastupují dozadu a džíp opouští plac rozjížděcí se  rychlostí. Řítili se asi půl hodiny po cestě a když zastavili na stezce, ozval se Daniels: „Vystupovat! Jestli zvládnete tohle, lesem vede nejkratší cesta, tak dostanete osvědčení. Takže šťastnou cestu.“ zase se šklebí.

            „Ach jo, už mě ty lesíky začínají nudit.“ ozvala se Shawny.

            „No nic, jdeme.“ snaží se přimět k pohybu ostatní Sarah.

            Několik minut nato přijíždí tři další džípy. Z nich vyskočilo patnáct mužů a vydalo se po stopách dívčí pětice.

            „Musíme něco podniknout. Ono to nebude jen tak. Musíme si dávat pozor.“ ozvala se Dorothy.

            „Jo. Poslali za náma jednotku.“ potvrdila Sarah domněnku ostatních. Dívky se tedy připravily k případné obraně. Joan vylovila z kapsy maskáče kožené pouzdro velikosti  dlaně s několika vrhacími hvězdicemi. Sarah taky hmátla do kapsy a usmála se, když v dlani ucítila rukojeť svého vystřelovacího nože. Kate použila k „obraně“ své nářadíčko - vysunovací paklíč. Shawny sebrala ze země pár kamínků a z kapsičky na botě vytáhla prezervativ a za pomocí větvičky „postavila“ praktický prak. Dorothy se vytasila s malým šroubováčkem. Všechny ale více spoléhaly na své vlastní tělo než na předměty obrany. Přikrčily se mezi několik keřů a do vysoké trávy. Vyčkávaly. Věděly, že se každou chvíli objeví členové likvidační jednotky, která je má odstranit.

            Po několika dlouhých minutách objevily Shawny a Kate mezi listím prvního maskovaného muže v maskáčích a plné zbroji. Tiše seděly za listím dobře ukryty a ani nedýchaly. Jakmile nastala ona pravá chvíle útoku, vymrštila se Kate jako pružina a už visel muži na zbrani. Chvíli na to se „odmaskovala“ i Shawny a pomohla Kate muže odzbrojit. Svázaly ho jeho vlastním lanem a čekaly na další.

            Mezitím co Shawny a Kate likvidovaly „předvoj“, vyšplhala se Dorothy do větví jednoho z mnoha stromů.

            Netrvalo dlouho a dostavili se další tři muži rovněž v plné zbroji. Jednoho z nich překvapil kopanec do žeber, který snad ostal od větve. Otočil se a zadíval se do křoví, odkud rána vyšla. V křoví stojí Joan a „svatoušsky“ se usmívá jakoby říkala „Asi jsem neuspěla“. Hned na to se vymrštily obě její ruce. Levá chytila hlaveň automatu a pravá pěst přistála muži v obličeji. Ten se překvapením ani nehnul a po ráně silné jako kopnutí, se svalil k zemi jako bezcenná hromada masa.

            Na druhého se ze stromu plnou váhou vrhla Dorothy a jediným stiskem kolen, se pevně zachytila „žoldákova“ trupu. Ten ať dělal co chtěl se jí nemohl zbavit. Držela se jako klíště. Na pomoc jí přispěchala Kate, která mu podkopla nohy, takže se ocitl obličejem mezi hlínou a klacky. Dorothy ho pak jediným karate úderem poslala do říše snů.

            Třetího vzala do parády Sarah. Jakoby se nic nedělo, postavila se mu do cesty. Zabiják stihl jen odjistit zbraň. Dříve než se stačil nadechnout, nechtěně vydechl díky šílenému kopu do hrudníku. Pak Sarah s lehkým úšklebkem zabodla své koleno do jeho břicha. Znovu hekl a když mu zasadila otupující ránu do zátylku bylo rozhodnuto. Měly už čtyři „zajatce“.

            Efektním způsobem, akcí s využitím momentu překvapení, se zbavily postupně i ostatních jedenácti „žoldáků“. Se všemi těmi vojáky na provázku za sebou dorazily před setměním na okraj lesa, kde je všechny posadily do přímky mezi stromy s takovými rozestupy, aby nemohl jeden druhého osvobodit. Také  je zbavily všech zbraní, které nakupily před ně do bezpečné vzdálenosti na úhledné hromádky. Nože, revolvery, kulovnice...

            Pak s vítězoslavným úsměvem vstoupily do jídelny, kde se rozdávaly večeře. Jakmile je Daniels zahlédl, zbledl a znehybněl.

            „Gratuluji. Zítra po poledni Vám skončí základní výcvik. Pak začne opravdový kurz.“ procedil  Daniels mezi zuby a zase je zamkl. Děvčata se s úsměvem svalily na tvrdá lůžka a klidně spaly.

            Mezitím opět Daniels navštívil velitele. „Pane. Nevím, jak je to možné. Buď mají takové štěstí, nebo to jsou špióni  v převleku.“ blekotá zelenobílý Daniels.

            „Není možné, aby na ně jednotka nenatrefila. Počkáme, a jestli se hoši během zítřka neobjeví, tak...“ nemusel velitel větu dokončit. Oba věděli, co se bude dít.

            Brzy ráno se dívky probraly a tiše si domluvily dnešní poslední den, průběh dne v táboře.

            Po hlučném gongu odemkl Daniels vchod a vedl svou skupinku „odsouzenců“ na ranní rozcvičku, která byla stejná jako první den. Pak opět vyběhl v čele skupinky, po snídani,  na obvyklý okruh.

            Ještě před „přelezem“ přes stěnu měly dívky bojovat s holemi. Tentokrát na to šly s profesionálním klidem a přehledem. Svůj skvělý výstup zakončily tím, že všechny hole vytvořily „kostru střechy“ nad Danielsovou hlavou. Pak mu ještě předvedly krásný přeskok zdi. Nakonec ubohého Danielse připoutaly ke stromu jeho vlastním opaskem a pokračovaly v cestě. Při té zneškodnily několik dalších žoldáků a velitelů. Hlavního velitele a zbylé žoldáky pak neškodnou lží vyhlášenou rozhlasem zavedly a zavřely do tmavého a bezpečného „bunkru“.

            Všechny žáky tábora pak vysvobodily a vyvedly je hlavní bránou ven. Pak se ještě vrátily, aby pomocí počítače, tentokrát hlavního v kanceláři velitele, předaly zprávu o téměř dokončené akci.

            Sarah, zatímco Shawny bušila do klávesnice, kontaktovala místní policii. Do patnácti minut přifrčely velké policejní autobusy, aby posbíraly všechny žoldáky i jejich velitele. Zatím naložili pouze ty, z bunkru.

            Kate a Shawny jely s jedním autobusem k lesu vyzvednout jednotku „vrahů“, zatímco Sarah, Joan a Dorothy s pěšími policisty „sbíraly“ velitele v poli.

           

 

            „Kdyby se tenhle tábor dostal do rukou slušných lidí, bylo by tady ideální místo na tábor přežití s veškerým moderním vybavením.“ povzdechla si Shawny.

            „Jo. Jak ale můžeš vědět a poznat, kdo to myslí vážně a kdo ne.“ protestuje Joan.

            „Holt si musí dát pozor.“ vzdychla Sarah.

            „Děkjjeme za projevenou důvěru a spolupráci poručíku.“ řekla Joan a všechny si s policistou potřásly pravicí.

            „Hodně štěstí při výběru nového majitele.“ dodala ještě Kate.

            „A hurá domů. Na letišti už na nás bude čekat soukromé letadlo.“ pronesla téměř obřadně Dorothy ve chvíli, kdy policisté zavírali a pečetili hlavní bránu tábora.

            „Doufám, že nepoletíš Ty.“ zhrozila se Shawny.

            „Jen klid. Budete v dobrých rukách.“ odpověděla Dorothy.

            „Dodo...“ ozvala se výhružně Joan.

            „No co? Jen klid. Budete, a tentokrát mě nechte domluvit, v dobrých rukách odborníka, kvalifikovaného profesionálního pilota.“ smála se.

            „No proto.“ přidala se Kate.

            Poručík jim zajistil odvoz na letiště jedním ze služebních automobilů. Když zastavili před letištěm, posbíraly si dívky svá zavazadla, rozloučili se s policistou a vešly do obrovské odletové haly.

            Dorothy se okamžitě hrla k okýnku, nad kterým bylo napsáno Informace.

            „Dobrý den. Prosím Vás, odkud odlétá asi za půl hodiny soukromý let na východ?“ ptá se.

            „Z boční ranveje. Je to východ číslo čtyři B.“ odpověděl mladý muž za okýnkem.

            „Děkuji.“ odpověděla Dorothy a rozběhla se s ostatními na místo určení. Když se náležitě uvelebily do křesel, ozval se pilot: „Už jste podepsaly svoje pojistky? Připoutejte se, stoupáme.“ Za chvíli už pohodlně letěli domů a malé letadlo se stříbrně lesklo na čisté modré obloze.

            „Tak, jak se Vám letí?“ vstoupil hlavní pilot do prostoru pro cestující.

            „B.B!“ ozvala se s neskrývanou radostí Dorothy.

            „Dodo!“ vykřikl pilot radostně. Oba se objali.

            Děvčata hleděla jako na dva blázny. Nedocházely jim souvislosti.

            „Kde se tu bereš?“ usmívá se Dodo, když ji pilot konečně pustil z objetí.

            „Lítám pro tuhle společnost.“ odpovídá.

            „Jo. Omlouvám se. Tohle je B.B. znám ho ze svého prvního leteckého kurzu. Pak jsme se potkali ve škole a spolu jsme dělali i zkoušky..“

            „Dodo, proč vlastně nelítáš a najímáš si drahé soukromé letadlo?“ zvídá pilot.

            „To je tajné. Můžu Ti říct, jen to, že lítám, ale teď ne.“

            „Takže si se svou bandou přistaneš sama ne?“ usmívá se B.B.

            „Né!!!!!!!!!!!!“ vykřikly dívky v pozadí jako jeden muž. Dorothy se k nim otočila a rozesmála se. Ostatní se přidaly.

            Za chvíli už přistávali na malém letišti poblíž D.C. Dívky se rozloučily s pilotem  to už k letadlu přijížděl Nissan Patrol.

            „To je teda servis.“ zakroutil hlavou pilot, když dívky nastoupily do auta a zmizely za stromy.

            V D.C. už na ně netrpělivě čekal major. „Konečně. Už jsem se nemohl dočkat. Jak jsem slyšel, policie vše vyřídila.“ rozmluvil se major.

            „Brzděte pane. Vše vyřízeno jak jste žádal a nařídil. Teď se vyjádřete k našemu úvodnímu požadavku.“ využila Dorothy chvilky ticha.

            „Ano. Samozřejmě.“ smál se major. „Je vidět, jak Vám záleží na té dovolené, ale asi Vás zklamu.“ zjevně se nezlobil.

            „Dovolená nebude.“ povzdechla si Kate.

            „Naopak. Bude, ale ještě si na ni chvíli počkáte. Víte, že to se mnou není tak jednoduché...“ šibalsky se usmívá.

            Dívky, které majora Dekubita znají, vědí, že má něco za lubem.

            „Co ještě.“ ptá se Sarah, zatímco ostatní tiše zírají na majora.

            „Volali mi z policie. Mají zájemce o koupi toho pozemku. Už jsem je nechal prověřit. Pojedete zpátky a týden je nenápadně pohlídáte, pokud hoši najdou nějaké nejasnosti.“

            „A když budou čistí?“ ptá se Shawny s nadějí v hlase.

            „Pak pojedete taky a pomůžete jim s orientací a taky jim určitě pomůžete do začátku...“ zubí se škodolibě major. „Nebojte se. Taky jenom týden.“

            „O.K.“ řekla Joan. „Asi jim půjdu říct, že se nejdříve musí všechno vyčistit, ať tam zase nemusíme živořit.“  vrčí.

            „Za to Vám k tomu týdnu přidám ještě sedm dní.“ vytáhl major z rukávu trumf.

            „Tak jo. Čelem vzad a dejte nám vědět, jak dopadla prověrka.“ otočila se Shawny k odchodu zároveň s ostatními.

            Ještě se šly osprchovat, aby ze sebe smyly předchozí dny a cestu. Sotva se Kate vyplácala zpod sprchy, zazvonil telefon. Kate prohledala kapsy všech kolegyň dosud pod sprchou. Zvonící telefon vylovila z ledvinky Joan.

            “Ano.“ ozvala se.

            „Bakersfeldová?“ ozval se major.

            „Ne majore, Ellynová.“ odpověděla.

            „To je fuk. Vyřiďte ostatním, že jsem si to rozmyslel.“

            „Co prosím?“ nevěří Kate uším.

            „Rozmyslel jsem si to. Pošlu tam pár hochů. Noví majitelé jsou čistí.“ oznámil.

            „A... ten... ten přídavek?“ ptá se nejistě Kate.

            „Ten?... Tak ten jsem si...“ odmlčel se „... ten jsem si nerozmyslel. Hezkou dovolenou.“ položil.

            „Dámy!“ zvolala Kate „ Jedeme domů. Major si to rozmyslel.“

Chapter ten

 

The Two In One

 

            „Myslím, že už mám dost.“ ozvala se ze země Dorothy.

            „Ale no ták. Nebuď srab.“ stojí nad ní Joan a usmívá se. „Ještě chvíli.“

            „Říkala jsem Ti, že se nemáš nechat ukecat.“ ozývá se z druhé strany obrovské tělocvičny Sarah s činkami v rukou.

            Ve chvíli, kdy Joan pomohla Dorothy na nohy, zazvonil telefon. Kate se ujala role telefonistky.

            „Ano?“ ohlásila se.

            „Kde jste?“ ptá se muž na druhém konce. Kate oznámila ostatním, kdo telefonuje prostým zasalutováním. Okamžitě bylo jasno, že jde o majora Dekubita.

            „Jsme právě dole v tělocvičně. Všechny.“ odpověděla Kate.

            „Mám pro Vás všechny práci...“

            „Moment pane. Přepnu to na repro.“ přerušila ho Kate a zapla „čudlík“ na aparátu. „V pořádku.“ ohlásila  příjem.

            „Tak znovu. Mám pro Vás práci.“ rozléhal se tělocvičnou majorův hlas. „Budeme to muset projednat přímo, ale to chvíli počká. Vaším úkolem bude infiltrace a sledování. Pak podle situace také zásah, ale ten bych nechal na policii. Zítra ráno Vás čekám v L.O.C.u. Tam se dozvíte podrobnosti. Teď Vám víc říci nemohu. Nějaké dotazy?“

            „Myslím, že ne. Zítra se dozvíme víc.“  přerušila posluchačské ticho Shawny.

            „Ano. Tak v devět nula nula. Budu Vás čekat. Dobrou noc.“ ukončil major hovor.

            „To jsem zvědavá, s čím zase vyrukuje.“ ozvala se po chvíli ticha Kate.

            „Doufám, že to nebude další tábor přežití. O další velkochov štěnic nemám zájem.“ přidala se Joan.

            „Znamená to teda, že končíme?“ ptá se Dorothy.

            „Jo. Musíme si odpočinout a připravit se na zítřek.“ rozhodla Sarah. Tím ukončila cvičení a rozpustila jednotku.

            „Takže o půl u Apache.“ ujasnila si sraz Dorothy.

            Ráno se odpočaté agentky sešly na obvyklém místě. Na louce, kde stojí rekonstruovaný, bývalý bitevní vrtulník, McDonnell Douglas AH-64A Apache „P“. Dorothy se ujala řízení a zamířila směrem k „Hlavnímu stanu“ čili do D.C. Ještě ani nepřistály a vedle přistávací plochy už stojí elektrické vozítko s řidičem. Dosedly na zem jemně a bez otřesů. Dorothy vypla řízení. Pak se dívky vysoukaly na pevnou zem.

            „Dobré ráno. Odvezu Vás k veliteli.“ ohlásil  svou přítomnost řidič.

            „Jak myslíte.“ ušklíbla se Kate a usadila se na sedátko malého vozítka.

            „Jsem zvědavá, co si zase vymyslel.“ zavedla rozhovor Shawny.

            „Neboj. Už brzo se dočkáš.“ odpovídá Joan. To už se blížili k šedivé budově L.O.C.u.

            Sotva se vysoukaly z vozítka, zamířily okamžitě ke vchodu a schodištěm vystoupaly do třetího patra, kde je „kancelář“ majora Hedgehoga.

            „Takže jsou to dvě akce. Budete pracovat ve dvou skupinách. Zaprvé jde o muže, Carla Dinecleada, je to pan podnikatel, ale je to křivák. Jede v nelegálním obchodu. Policie na něj ale nic nemá. Je dobře krytý a my musíme ten kryto rozbít. Už chvíli ho mí lidé sledují, takže víme co dělá a kam chodí, s kým se stýká. Máte vše na disketě. Vašim  úkolem je dostat se Dincleadovi pod kůži. Vyhledat jeho spojky a taky partnery. Prostě všechny. Musíme ho i s tím jeho obchodem zničit shora. Useknout mu hlavu.“ rozpovídal se major.

            Dívky napjatě sledovaly poslouchaly. Nepromluvily ani v „přestávce“, kterou udělal major ve výkladu, aby si to přebraly. Pak pokračoval: „Takže máte čtrnáct dní, aby jste pronikly do jeho blízkosti. Už je na Vás, jak to uděláte.“ řekl nakonec major. „Dále je tu pak druhá akce, kde jde o vraždícího maniaka. Ještě stále nevíme, ani nemáme tušení, kdo by to mohl být. Nevíme ani, jestli je to žena nebo muž. Všech dvanáct vražd se událo v jednom domě pro pány. A taky, neříkám to zrovna rád, zabil i policistku pracující v přestrojení.“ znovu se odmlčel. Nechal svá slova „působit“ na vnímání agentek. Pak opět pokračoval ve výkladu.

            „Vím, že to nebude žádná legrace, ale Vy jste mí nejlepší agenti a kromě toho, sekretářky bývají ženy, i když už i muži. Ovšem, mohly by se hoši přestrojit. Bohužel na tu druhou akci potřebuji nutně dívky. Vím, že bych to měl nechat na Vás, ale dovolil jsem si Vás do akcí rozdělil. Podle mého gust a tak to bude. Aspoň Vám odpadne část rozhodování. Takže na první akci s názvem „Hangman“ (kat) jsem přidělil: Bakersfeldová, Ellynová, McDermonthová.“

            Joan, Kate a Shawny se na sebe podívaly. Major pokračoval: „Akce „Maniac“ se ujme Dicksonová a Meighenová. Doufám, že Vaše práce bude tak efektivní, jakoby na každém z případů pracovaly všechny. Tady máte diskety. Jsou na nich veškeré informace o obou akcích.“

            Joan převzala od majora disketu s informacemi o akci „Hangman“ a Sarah obdržela disketu s nápisem „Maniac“.

            „Ještě nějaké dotazy?“ přerušil major těsné ticho v místnosti, když se dívky zvedly k odchodu.

            „Ano. Jaké budeme mít krytí?“ otočila se Kate.

            „Správná otázka. Na budovy pana Dincleada můžu jen s povolením, ale můžete si vzít s sebou pár hochů, kteří Vás, jestli dojde k nejhoršímu, odtamtud dostanou nebo Vás budou krýt. Pokud se bude něco dít mimo jakoukoliv budovu, nejlíp Vás můžu krýt na otevřeném prostranství. Jinak, co se týče Vaší osoby, budete zajištěny dokonale. Ovšem u druhé akce to bude horší. Nikdo z hochů tam nebude moci a o Vaši totožnost budou mít zájem minimální. Takže závěr: jakmile vstoupíte všechny do budovy, ať už to budou kanceláře pana Dincleada nebo dům Madamme Christine, tím končí má pravomoc a jste odkázány samy na sebe. Proto zlomte vaz.“ propustil dívky po dalším sáhodlouhém výkladu.

            Když se děvčata loučily a rozcházely, bez větších dohadování přijala Kate Joan a Shawny za spolubydlící, aby mohly probrat svou akci. Sarah zase rozhodla, že se Dorothy nastěhuje k ní.

            „Samé spisy o nezdařených policejních akcích, stav jeho kont...“ není Shawny zrovna nadšená obsahem informací.

            „Jo. Osobní údaje, ani stav konta nám moc nepomůže. Jediný o co se můžeme jakž-takž opřít jsou záznamy o výsledky těch sledovaček. To jsou jistý věci, se kterýma můžeme operovat.“ prohlásila Joan.

            „Takže, šéf už nám vlastně řekl, co máme dělat. Půjdeme za sekretářky. Nemyslím, že by se některá z nás dostala až tak nahoru, jako jeho osobní sekretářka, ale i níž to stačí.“  přidala se Kate.

            „Jo. Nejzajímavější ovšem bude, jak přesvědčit tři sekretářky, aby odešly a jak se rychle dostat na jejich místo.“ ozvala se Shawny od klávesnice.

            „No, nějak to zvládnem“ snažila se Joan vnést optimistickou myšlenku. „Kdyby mi tak někdo chtěl říct jak.“ dodala mnohem tišeji a doufala, že ji nebylo slyšet. Mýlila se.

 

            „Myslím, že vybral ty pravé.“ povzdechla si Sarah a upřeně sledovala obrazovku.

            „Jo, to je fakt. Já bych ale chtěla vědět, jak si ty nažhavený pány držet od těla. No jenom si to představ. Máš být ehm, ehm štětka, ale nebudeš slušně řečeno pracovat.“ přidala se Dorothy.

            „Jediná snadná věc bude ta, jak se tam dostat. Myslím, že po těch vraždách tam dost děvčat chybí.“ říká Sarah a vypíná počítač.

            „Tak co? Jak jsme na tom s hlavními daty?“ ptá se Dorothy.

            „Mizerně. Všeho všudy máme houby. Poldové nic nezjistili a „děvčata“ taky nic neví.“ odpověděla Sarah..

            „Víš co? Nastartuj Suburbana a sjedem navštívit nějaký výprodeje. Musíme se přece oblíknout.“

            „A taky můžem zase trochu polechtat konto D.C.“ usmála se Sarah a obě kráčely do garáže.

 

            „To je skvělý Zacku. Jo. Pošli nám to hned. Díky.“ Joan položila sluchátko na své místo. Pak se otočila k Shawny a Kate.

            „Tak co?“ nevydržela to Kate. Vtom zapípal fax, aby předal dlouho toužebně očekávané informace.

            „Pár hodin stačí...“ nedokončila větu Shawny. Kate popadla z faxu list papíru a předčítala.

            „Zack a jeho hoši jsou fakt dobří. Ale hlavní je, že máme vlastně štěstí v neštěstí. Nesmíme se zdržovat. V ranních hodinách vyjde ten inzerát.“ povídá Kate sotva dočetla.

            „Jo. Takže, sice mu jich chybí šest, ale my jsme fakt dobrý.“ raduje se Shawny.

            „Je mi jasný, že se budeš zajímat o to místo u computeru. Aspoň nám ve volných chvílích zjistíš, jestli nemá někde založeny tajný informace.“ usmívá se Joan.

            „Já si zkusím to právní oddělení.“ vybírá si místo Kate.

            „No, nechci si fandit, ale zkusím jít až nahoru. Když to nevyjde, tak sundám laťku níž.“ přemýšlí Joan nahlas.

            „O.K. Teď se půjdem vyspat. Zítra je náš klíčový den. Když už tam budem, tak to půjde samo.“ rozhodla nakonec Shawny.

 

            Díky za odvoz.“ povídá Dorothy obložená zvláštními oděvy, které se ovšem hodí i pro denní normální potřebu.

            „Není za co. Tak zítra v osm.“ odpovídá Sarah.

            Dorothy ještě chvíli sleduje zlatohnědý „náklaďák“ jak mizí za stromy. Pak doma přebírá oděvy a kombinuje, co na sebe. Sarah zaparkovala v garáži a odnesla si své sexy oděvy do domečku. Pak kombinovala se svými staršími, co si obléct, aby to zapůsobilo na madamme Christine.

 

            Brzy ráno se probudily Kate, Shawny a Joan. Po sprše a dobré snídani se oblékly a nasedly do svých skvělých automobilů. Počkaly na sebe u výjezdu na výpadovku. Společně pak dorazily k budově kanceláří pana Dincleada.

            Shawny se představila v oddělení všeobecném jako Shawny Mackdermová a na šéfa tohoto oddělení udělala veliký dojem. Nejen svými lejstry a znalostmi, ale bílá halenka košilového typu, modré plátěné kalhoty s „kšandami“ a pohodlné polobotky s nízkým podpatkem udělaly dojem.

            „Víte slečno Mackdermová, vzhledem k tomu, že jste první Vám nemohu nic zaručit, ale být po mém, tak to místo máte okamžitě.“ usmívá se na ni seč může. „To víte, je to strašné, ale paní Marsha měla ošklivou nehodu...“ rozpovídal se

            „Mockrát Vám děkuji pane Scransone. Já chápu, že nejsem jediná, kdo se bude zjímat o tuhle práci.“ usmívá se Shawny na toho muže.

            „Pokud dnes nepřijde lepší člověk než jste Vy, do večera Vám dám vědět.“ nakrucuje se Scranson.

            „Děkuji pane Scransone. Na mých papírech máte číslo telefonu. Zavolejte. Je to nejrychlejší.“ zamrkala Shawny a v koutku duše věděla, že to má v kapse. Rozloučila se a odešla.

            „Vidím, že máte opravdu odborné znalosti. Proto jistě pochopíte, že musíme z něčeho vybírat.“ zakončil zkoušení právní poradce. „Víte slečno Ellmynová, potřebuji schopnou asistentku, která se vyzná trochu v právu. Jak jsem se již přesvědčil, Vy toho ovládáte dost.“

            „Ano pane Mayers. Můj strýc byl profesorem na právnické fakultě. Chtěla jsem se učit u něj, ale nevzali mě na školu. Strýc mě učil vyprávěním...“ zasvěcovala Kate muže do své falešné minulosti.

            „Je mi líto, že jste nedosáhla svého cíle, ale ještě není pozdě. Vaše znalosti mi usnadní práci. Zavolám Vám, jak jste dopadla.“ potřásl si s Kate pravicí a rozloučili se.

            „Omluvte prosím mou troufalost, ale myslím si, že se vyplatí zkusit zamířit vysoko.“ usmívá se Joan na sympatického muže středního věku - pan Dincleada.

            „Neomlouvejte se mám rád lidi, kteří se nebojí zamířit vysoko. Líbí se mi schopní lidé, kteří si umí poradit a rychle se rozhodovat.“ rozplývá se Dinclead.

            „Pokud jde o tohle pane, učím se velmi rychle. Jak jste si přečetl, naposledy jsem pracovala pro soukromou malou cestovní kancelář. Nikdy předtím jsem nic podobného nedělala. Můj vedoucí byl spokojený. Stačí říct co  jak mám dělat a ani nepoznáte, že máte novou sekretářku.“ dodala ještě

            „Slečno Bakersová, líbíte se mi. Opravdu. Zatím jste mou favoritkou. Do večera Vám dám vědět. Děkuji.“ ukončil Dinclead hovor.

            „Mockrát Vám děkuji, že jste si pro mě našel chviličku. Děkuji. Nashledanou.“ rozloučila se a kráčela k výtahu. Jen aby už byla v té kavárně, kde se všechny tři smluvily.

 

            „Bože, ochraňuj nás, když to nemůže dělat nikdo z D.C.“ povzdechla si Dorothy a otevřela dveře hezké vily.

            „Kdo by si pomyslel, že je to bordel“ pomyslela si Sarah, která vstoupila těsně za Dorothy. Obě se ocitly v hezky vybavené hale - čekárně. Odtud se dalo vejít do baru vpravo, vedlo odtud schodiště k pokojům a vlevo byly dveře kanceláře madamme Christine.

            „Co chcete?“ ozval se za děvčaty hlas. Otočily se a hleděly na ženu v růžových přiléhavých krátkých šatech. Stála za pultem podobným recepci: „Mám se opakovat?“ promluvila znovu.

            „Hledáme práci.“ odpověděla Dorothy.

            „Tak to asi chcete mluvit s Madamme.“ ušklíbla se žena. „Jdete jako na zavolanou.“ trochu se usmála.  Pak zvedla sluchátko a chvíli tiše mluvila.

            „Můžete jít dovnitř.“ usmála se a pokynula ke dveřím vlevo.

            Kancelář Madamme Christine byla také velmi pěkně zařízená.

            „Posaďte se děvčata. Popovídáme se.“ ozvala se za stolem žena kolem čtyřicítky, která byla stále hezká. „Tak mi o sobě něco povězte.“

            „Rády bychom pro Vás pracovaly. Víte, přijely jsme z Chicaga - severní části.“ odpověděla  Sarah.

            „A proč jste odjely?“ ptá se madamme.

            „Víte, pracovaly jsme pro muže - šéfa. Byly to nepříjemné podmínky. Žádný dům, žádná organizace. Vedro, zima, pořád venku na ulici...“ pokračovala Dorothy.

            „Pak šéfa zabásli poldové a my odjely sem.“ dokončila Sarah.

            „A jste v pořádku?  Myslím po zdravotní stránce.“

            „Ano. Na tohle jsme si dávaly pozor ve vlastním zájmu.“ usmála se  Dorothy. „Tady  to máte na papíře.“ podala madamme lékařské osvědčení.

            „V pořádku. Opravdu chcete pracovat tady?“ ptá se madamme.

            „Ano. Ale jestli máte plno, půjdeme...“ začala Sarah.

            „Ne, to ne. Jen jsem se chtěla ujistit o Vašem přesvědčení.“ odpověděla madamme. „Teď si zapíši Vaše jména.“

            „Dorothy a Sarah Dimainovy. Jsme dvojčata.“ odpověděla Dorothy.

            „Výborně. Teď Vás Marta provede a dostanete pokoje. Tam budete bydlet i pracovat.“ řekla  madamme a doprovodila je k „recepci“. „Marto, proveď děvčata domem, já to  pohlídám.“

            „Pojďte. Nejdříve Vám ukážu bar.“ vedla je do velké místnosti. Teď tam  nikdo nebyl kromě dvou hezkých barmanek. „Takže, já se jmenuju Marta.“ zastavila se kousek za dveřmi jejich průvodkyně.

            „Já se jmenuji Sarah a moje sestra Dorothy.“ odpověděla Sarah.

            „Ale říkají mi Dodo.“ ozvala se  Dorothy s úsměvem.

            „A tohle je Lisa a Emma.“ představila Marta barmanky. Pak prošly patra budovy až je nakonec „ubytovala“ do pokojů.

            „Dojedeme si pro věci do ubytovny.“ ohlásily  dole v hale Madamme. „Jestli můžeme.“

            „Můžete. Dnes začínáte pracovat v šest hodin odpoledne. Zatím se ubytujte.“ usmála se madamme  dívky s ulehčením odešly o tři ulice dál, kde nasedly do náklaďáčku a jely do kavárny za ostatními. Než vystoupily, ještě se trochu přioblékly.

 

            „Ahoj!“ rozjasnily se tváře dívčí trojice.

            „Ahoj. Tak co? Jak jste pochodily.“ ptá se rychle Dorothy, aby ji nikdo nepředběhl.

            „Večer budeme chytřejší. Musíme doufat.“ odpověděla Kate.

            „A co Vy?“ ptá se Joan.

            „Jsme tam. V šest začínáme pracovat.“ odpověděla Sarah.

            „Vy fakt budete...?“ vyhrkla Kate s vytřeštěnýma očima.

            „My fakt budeme vymýšlet, jak se tomu vyhnout. Proti tomu, co budete dělat Vy...“ vydechla Dodo se zmučeným obličejem.

            Sarah vytáhla z kapsy černého saka telefon a zapla ho.

            „Ústředna.“ ozval se příjemný ženský hlas.

            „Kód 7335 prosím.“ ozvala se Sarah.

            „Tady kód 7335. Operátor, prosím.“ ozval se mužský hlas.

            „Tady „Maniac“.“ odpověděla.

            „Major Hedgehog.“ ohlásil se velitel.

            „“Maniac“ Dickensová. Infiltrace úspěšná. Teď musíme čekat. Nic nám neřekli.“ řekla stručně Sarah.

            „V pořádku. Hlaste se každý den. Dávejte na sebe pozor. Konec.“ zavěsil.

            „Jasně šéfe. Dáme.“ mumlá Sarah, když vypíná telefon.

            „Tak Dodo, co budete dělat?“ ptá se Shawny.

            „Zajdem si pro hadry a nastěhujem se do domu madamme Christine.“ odpovídá sklesle.

            Sarah a Dodo dopily svou colu  a vyrazily domů pro oblečení.

 

            V šest hodin odpoledně, vlastně už večer zazvonil telefon v Joanině kabelce. Kate a Shawny na ni upřeně hleděly.

            „Prosím.“ ozvala se Joan.

            „Je to prosím slečna Bakersová?“ ptá se hlas z telefonu.

            „Ano. U telefonu.“

            „Tady Carl Dinclead. Chtěl bych Vám oznámit...“ Joan oznámila ostatním „obličejem“, kdo to volá. „Rád bych Vám oznámil, že jste přijata. Jestli Vám to vyhovuje, můžete nastoupit zítra ráno.“

            „Páni. Já tomu nemohu uvěřit. Je to opravdu pravda?“ září Joan i doopravdy.

            „Ano. Zítra o půl deváté přijďte. Zasvětím Vás do Vaší práce.“ z hlasu šéfa je poznat, že má radost.

            „Ano pane. Budu tam.“ usmála se Joan. „Mockrát děkuji.“ zavěsila.  „A mám to v kapse. Zatím to jde.“ Joan se pohodlně usadila do křesílka.

            Kate se zrovna nadechovala ke své řeči, když zazvonil telefon na stolku. „Dobrý den. Tady Mayers. Je to číslo slečny Ellmynové?“ ozvalo se.

            „Ano. U telefonu.“ odpověděla Kate a usmála se.

            „Nebudu to nijak rozebírat. Nemohu dál čekat. Pokud Vám to vyhovuje, můžete nastoupit zítra. Vyhrála jste to.“

            „Bože! Já jsem tak ráda. Ani nevím, jak mám poděkovat...“ rozplývá  se Kate.

            „Neděkujte. Jen přijďte. Osobně Vás do práce zasvětím.“

            „Mockrát děkuji a nashledanou.“ usmívá se Kate, když vypíná telefon.

            „A jsme tam dvě.“ směje se Joan.

            V boční kapse batohu se rozdrnčel třetí telefon.

            „Tři.“ řekla Kate.

            „To by byla moc velká náhoda.“ mrkla na ni Shawny a zapla přístroj na příjem. „Tady Mackdermová.“ ozvala se Shawny.

            „Tady Scranson, vedoucí informačního oddělení. Chtěl bych Vám oznámit, že jste byla jednohlasně přijata. Někdo s Vašimi znalostmi bude jen přínosem. Předpokládám, že můžete nastoupit hned zítra.“

            „Samozřejmě. Děkuji. Je to pro mě pocta. Děkuji, nashledanou.“ Ukončila hovor Shawny.

            „Neříkala jsem to?“ culí se Kate.

            „Tak a teď zavoláme šéfovi.“rozhodla Joan. Když ukončila hovor, oznámila: „Přeje nám štěstí.“

            „Budem ho potřebovat.“ přidala se Kate.

 

            „Ahoj. Jmenuju se Ime. Pověřila mě Marta, že Vás mám seznámit s pravidly.“

            „Ahoj. Já jsem Dodo.“

            „Já Sarah. Tak se posaď a povídej.“

            „Takže, v každém pokoji je domácí telefon. Tím Vám Marta z recepce dá vědět, že máte zákazníka. Můžete se v klidu připravit. Pánové platí dole a Vy pak dostanete výplatu za den. Jinak tady máte všechno.“ povídá hezká blondýnka.

            „A co když budeme mít, vždyť víš, ty problémy?“ ptá se Dorothy.

            „Půjdete za Madamme a ona Vám povolí pauzu, nebo Vás nechá pracovat.“

            „Jasně. Myslím, že už je to jasný. Kdyby nám něco nebylo jasný, zeptáme se. Díky za pomoc.“ usmívá se Sarah.

            „Není za co. Mějte se.“ dívka odešla.

            „Bože, dej nám sílu odolávat.“ pomyslela se Dorothy. A právě v tu chvíli zazvonil domácí telefon v pokoji Sarah.

            „Do háje!“ ulevila si, když vyslechla instrukce. „Tak už to začalo.“ Její mozkové závity pracovaly naplno. Rychle se oblékla, upravila make-up a stále přemýšlela. Ve stejnou chvíli, kdy muž zaklepal, uzrál její velkolepý nápad. Otevřela.

            Za dveřmi stál úplně obyčejný muž okolo třiceti let. Vypadal nesměle. Vstoupil do místnosti a zůstal stát dva kroky za dveřmi s očima přilepenýma na Sářině těle.

            „Jenom se uvolni zlato a všechno přenech mě.“ promluvila  Sarah a postrčila muže ke své posteli. Šel. „Polož se. Jenom klid. Vždyť na tom nic není. Počkej. Už vím. Radši zhasnu. Tak Ti to půjde líp. Že mám pravdu.“ usmívá se Sarah. Pomalu došla ke dveřím a zhasla. Pak se posadila vedle muže.

            „Neboj se zlato. Jenom pomalu.“ Sarah cítí jeho vnitřní napětí, jeho chuť a nervozitu. Zhluboka se nadechla. Rychle otevřela „tajnou skrýš“ pod očkem prstenu a foukla muži jemný prášek rovnou do obličeje zrovna, když se nadechoval.

            „Už to bude zlato. Ty to zvládneš.“ usmívá se Sarah. Muž přestává vnímat skutečnost. „A mám ho tam, kde má být.“ pomyslela si Sarah a šla rozsvítit.

            „Takže,“ nadechla se „jestli mě slyšíš, zvedni pravou ruku.“ zvedl. Spojení navázáno. „Jsi v erotickém salónu se skvělou holkou. Báječně jste si oba užili. Byl jsi prostě skvělý. Tohle si budeš pamatovat. Když napočítám do pěti, probereš se a bude Ti ohromně. Jedna, dvě...“ zvedla se a šla zhasnout. „tři, čtyři, pět...“ Lehce si uhladila tmavě modré mini šaty na ramínka a pročísla si vlasy rukou.

            Muž jen vydechl. Znovu přejel pohledem usmívající se Sarah. Zvedl se upravil si košili a opustil pokoj.

            „Tak, to by zatím bylo. Poprvé je to za mnou.“ promlouvala sama k sobě. Pak se ale rychle zvedla a vyhrabala ze své šperkovničky  druhý otevírací prsten. Rychle ho naplnila jemným práškem tak jako ten svůj. Je to speciální prášek, který člověku způsobí po vdechnutí halucinace a je možno mu namluvit cokoli.

            Sarah rychle opustila svůj pokoj a zaklepala na dveře pokoje, kde Dorothy zuřivě přemýšlela, jak se z toho vyvléct.

            „Kdo je to?“ ztuhla Dorothy tak, že by se v ní krve nedořezal.

            „Dodo, to jsem já. Sarah.“ odpověděla Sarah.

            „Uf. To mi spadl šutrák ze srdce.“ pronesla  Dorothy místo pozdravu a rychle za Sarah zavřela dveře. „Co se děje?“ ptá se.

            „Už vím, jak to  udělat. Před pěti minutama odešel spokojený - nespokojený zákazník.“ usmívá se Sarah.

            „Jak to?“ nevěří Dorothy vlastním uším.

            „Díky tomuhle.“ předala jí Sarah prsten. „Bacha, nevdechni to. Foukni mu to do ksichtu  a pak mu namluvíš, jak nebyl skvělý. Bude o zážitek bohatší, aniž by rozepl kalhoty.“ směje se Sarah. „Probudíš ho jako u hypnózy. Pak si přijď pro další dávku.“

            „Gratuluju a díky. Seš fakt dobrá.“ neví co by řekla. Vtom zazvonil domácí telefon. „A je to tady.  A díky.“ řekla ještě.

            Chvíli poté, co odešla Sarah, zaklepal zákazník. Zvládla ho přesně podle toho, jak jí Sarah poradila. Za dnešní noc „zvládla“ každá z agentek ještě další tři chlápky. Až teprve v šest ráno jim z recepce oznámili padla. S úlevou se uvelebily na posteli  po hrůzné noci konečně usly neklidným spánkem.

„Dodo!“ vyskočila najednou Sarah ze židle. Pomalu otevřela dveře a tiše kráčí chodbou ke dveřím jejího pokoje. Ještě tišeji otevřela dveře pokoje Dorothy. Pomalu, nenápadně a plynule. Nahlédla dovnitř.

            V tu chvíli ji zahlédla Dodo. „Díky Bohu!“ vydechla a její strach začal ustupovat. Teď jí Sarah pomůže.

            Sarah nečekala na nic a rychle skočila po zbrani toho chlápka  přitiskla hlaveň chladného kovu na jeho zátylek. Ztuhl a přestal se s Dorothy prát.

            Pokusil se vytáhnout z pouzdra u pasu veliký lovecký nůž, ale Dorothy byla rychlejší. Byla to vražedná zbraň, která už nikomu neublíží.

            Sarah muže svázala jeho vlastním opaskem a nechala ho ležet na posteli. Oprášila si sukýnku a usmála se na Dorothy. „Ták a je to.“ řekla Sarah.

            „Ne tak docela.“ zastavila ji Dorothy a svedla k ní ruce v náramkách.

            „To chceš říct, že Tě dostal?“ ptá se Sarah a vytahuje z kapsy u kalhot onoho vraha klíčky.

            „Ne. On měl pušku a já byla jenom „štětka“.“ zašklebila se Dorothy a s radostí si mnula volné zápěstí.

            „Popadni telefon a volej šéfa. Řekni mu, že jsme skončily. Už se těším, až budu doma.“

            Dorothy vytáhla z kabelky telefon a vytočila číslo. „Šéfe, akce „maniac“ úspěšně ukončena před minutou. Chlápek leží přímo před námi a spinká. Přijeďte si pro něj.“ vychrlila Dorothy jedním dechem a pak se jí podlomily kolena.

            Za chvíli přijela policie. Když vešli do haly, zarazila je slečna Marta.

            „Promiňte, jedna z Vašich dívek volala, že byla napadena zákazníkem a že ho zneškodnila. Jedeme si pro něj.“ vysvětlili a zamířili rovnou do pokoje Dorothy.

            „Tady ho máte.“ usmála se Sarah.

            „Mockrát Vám děkujeme. Už kvůli Laureen.“ řekl velící této akce. „Nebýt Vás, asi bychom měli o mrtvolu víc. Ještě jednou mockrát děkuju.“

            „Nemáte za co. Jen nás uchovejte v tajnosti. My jsme také rády, že už můžeme jet domů. Ani nevíte, jak je to v podobných zařízeních nebezpečné.“ Sarah se směje a zatímco policejní lékař kontroluje zranění Dorothy, která se vehementně brání.

            „Tak hoši, jdeme. Tady už Vaše práce skončila.“ zavelel poručík a všichni poslušně odešli. Včetně doktora.

            „Sestřičko, sbal si věci, jedeme domů.“ zavelela Sarah a vykročila ke dveřím.

            „Sarah,“ zastavila ji Dorothy „Díky za pomoc. Ještě jsem Ti nestačila poděkovat.“

            „Nemáš za co Dodo. Jsem tady proto, abych Ti pomohla. Ty bys v opačném případě udělala totéž nebo ne?“

            „To víš, že jo.“

            „Tak za půl hodiny.“ řekla ještě Sarah a šla si sbalit své šatstvo.

            Za necelé dvě hodiny od odjezdu policie, přijíždí náklaďák Suburban s dvojčaty před domek za volantem sedící Sarah. Tam už čeká trojice týde odpočívajících agentek.

            „Konečně jste doma. Myslela jsem si, že tam zůstanete...“ ujala se slova Kate.

            „Nikdy bych tam nezůstala.“ pronesla  klidně Sarah.

            „Jo. To bych se radši prostřílela.“ dodává ještě Dodo. „A ten doktor měl velký štěstí, že odešel. Jinak by ho museli vynést.“ šklebí se.

            „Jaký doktor?“ ptá se Joan.

            „Ale, ten šílenec vyjel po Dodo. Trochu se spolu prali a policejní lékař se na ni mrknul, jestli je dobrá. Škoda, že jste ji neslyšeli...“ směje se Sarah.

 

„Vypadá to, že si z fleku zařídíte svůj vlastní podnik.“ řehní se Shawny při pohledu na ty dvě stále v „lehčím“ oděvu.

            „Shawny, radím Ti dobře. O něčem takových se před náma nezmiňuj nejmíň půl roku.“ domlouvá ji Sarah.

            „To bych si radši zopakovala týden ve švábím velkochovu, než ještě jeden den v „pracovním nasazení“.“ šklebí se Dorothy.

            „No, nechme toho. Vy dvě se běžte dát do pořádku a převlíknout. Za hodinu máme čekat u Apache. Přiletí šéf. Prý pro nás něco má.“ vložila se do hovoru Joan.

            „Dodo, sedej. Vezmu Tě domů.“ usmála se Shawny a pak tiše dodala, aby to slyšela jen Joan a Kate „Ještě nikdy jsem nevezla „štětku“.“

            „Shawny!“ otočily se na ni obě děvčata. Shawny se zazubila a nastoupila do svého stříbrného fára.

            Do hodiny všechny agentky čekaly na přistávací ploše u svého speciálně přebudovaného neozbrojeného Apache „P“.

            Sotva přišla poslední z dívek, objevil se nad korunami stromů malý vrtulník a lehce dosedl na trávu. Major Hedgehog zvaný „Dekubitus“  (jen mezi agentkami) vystoupil až se listy hlavního nosného rotoru téměř zastavily. Pětice agentek se s majorem pozdravila a pak začal major svůj „výklad“.

            „Rád bych Vám osobně poděkoval a mým prostřednictvím také oba policejní důstojníci na těchto akcích. Dám mám pro Vás jedno překvapení. Velitelství Vám uděluje měsíční totální dovolenou. V této době budou všechny případy v rukou ostatních agentů a pokud se vyskytne něco pro Vás, ostatní ten případ budou udržovat až do Vašeho příjezdu.“ tím ukončil výklad, nastoupil do vrtulníku a odletěl.

            „Myslím, že je to vhodná doba pro návštěvu rodiny.“ řekla Sarah sotva se vrtulník odlepil od země.

            „Máš pravdu. Aspoň si nás doma užijí.“ přidala se Kate. Všechny si šly zabalit, aby mohly vyrazit na cestu.